Bílý muž dál opravoval příběhy svých indiánských přátel. Občas jej některý zklamal. Tenhle to očividně odfláknul, pokrčil rezignovaně rameny při pročítání krátkého textu od problematického patnáctiletého Francisca. V takových chvílích jím cloumala zlost.
Zonglovani s "Cajem" ... autor neznamy
Byl možná až příliš přísným pedagogem. S vědomím, že za pouhé tři měsíce bude muset lidem, jež mu dali důvěru a podíleli se na spolufinancování jeho dobrovolnické mise, odprezentovat výsledky své práce, mu ale ani nic jiného nezbývalo. Budoucnost celého projektu byla v jeho rukou a rukou jeho studentů. Proto do toho musel jít naplno a stejný přístup očekával i od svých žáků.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/show.dml?id=593271
fotogalerie vysílající komunity
Fran a jeho pubertální kolegové z internátu by se skutečně mohli snažit víc, přemítal. Není to mrhání časem? Příště snad bude lepší otevřít dvě dívčí skupiny. Těm k silné motivaci stačí modré oči dobrovolníka. Na jejich přístupu a snaze to bylo skutečně vidět.
Jenže ono soudit situaci v rozvojové zemi pohledem Evropana není úplně šťastné. Chlap je tu pánem. Pokud se syn rozhodne, že ho učení nebaví, rodiče ho nenutí. Když nechce, ať si pracuje na poli. Má volnost. Jednou se stejně bude muset postarat o rodinu, tak ať dělá jak myslí. Situace děvčat je jiná. Ty nejsou brány jako lísteček naděje do tomboly na lepší život. A proto se do školy posílají především kluci. Získají vzdělání, odjedou za prací do města a budou rodině posílat peníze. Toť obecně přijímaný ideál, který však v praxi zafunguje málokdy.
Když ale rodině vyjdou peníze a do školy mohou posílat i dcery, jejich motivace vyniknout je o to vyšší. Tak to alespoň na bílého muže působilo. Sociologem nebyl, ale teorie modrých očí se mu zdála přeci jen přehnaná.
Ze zbytečného filosofování nad nezměnitelným jej vytrhla až česká vlajka na další práci. Až nyní si uvědomil, že v opravování úkolů pokročil. Držel teď v ruce text od doktora Abela z vesnice za řekou. Pohled na symbol české státnosti, vzdálené vlasti, kterou opustil před pěti měsíci mu vykouzlil překvapený úsměv ve tváři. Obrázek doprovodil krátký vzkaz. „Děkuji, kamarád“, četli jej dojaté oči bílého muže několikrát za sebou.
Abel je stejně skvělej chlap, odvrátil na chvíli oči od papíru, jež zdobil téměř bezchybný a s láskou psaný text o kamarádce Josefě. Lékař, vzdělaný člověk, pětatřicátník, jež pomáhá v indiánské komunitě, aniž by sám měl vlastní rodinu. Zde jsou však všichni jedna velká rodina, přesvědčoval se bílý muž, jako by jeho úvaha měla Abelovi nějak pomoci.
Jeho nadaný student tu ale vypadal šťastně. Všichni ho měli rádi, výkon jeho povolání byl pro celou osadu životně důležitý. Jako většina ostatních silně věřící člověk, který se bílého muže často ptal na poměry v Evropě i české kotlině. Na životní úroveň, historii i komunismus.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9608239
doktor Abel a jeho práce
Jako jedna z posledních prací přišla bílému muži pod ruku ta Antolinova. I on prošel internátem pro chudé indiány jako dítě, aby následně vystudoval uměleckou vysokou školu v hlavním městě federálního státu Oaxaca a znovu se vrátil do Cecachi, vzdělávací instituce ztracené hluboko v džungli, coby učitel. Stejný scénář absolvovali i Leo, Camelia, Tolentino a další současní členové pedagogického sboru. Kolegové a zároveň žáci bílého muže.
Antolin vystudoval malířství. Jeho nástěnné malby úctyhodných rozměrů zdobí interiéry i exteriéry většiny budov v komplexu Cecachi. Bílý muž zadoufal, že by jej mohl učit malovat. Že by i on mohl usednout do lavic s žáky páté třídy. Neučí snad on svého kamaráda angličtinu a žonglování?
A učí jej dobře, uvědomil si s radostí, když pročítal jeho práci. Obsahovala všechnu doposud probranou gramatiku a několik žertovných obratů. Pobavila ho především pasáž, ve které popisoval, že jeho děd chce, aby se dotýkal jeho chodidel. „My grandfather says: touch my feet, my friend“, stálo na papíře.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=693472&picture=9406604
Antolin a jeho práce
Stejně je tu legrace, napadlo ho. Vzpomněl si na to, když Antolin filmoval žonglující děti s kameny u řeky. Nemají teplou vodu, musí se mýt v řece, většina rodin řeší závažné existenční potíže a přesto zde slyšíte smích celý den.
http://www.youtube.com/watch?v=QCxWePKCFwY&feature=channel_page
video - žonglování s kameny u řeky při koupání
Další filosofování si ale zakázal. Cítil se teď trochu provinile a hloupě. Když se totiž dozvěděl, že bude tři měsíce žít v katolickém internátu, v myšlenkách unáhleně odsuzoval nepoznané. To bude suchárna, běželo mu tenkrát hlavou.
Měl by se všem místním za své předsudky omluvit. Ale copak by mu rozuměli? A tak si odpustil. A rozhodl se těšit z toho dobrého. Oči mu v tu chvíli sklouzly zpět na jednu z prací. Nejkrásnější vlajku a vzkaz „děkuji, kamarád“.
