59) Výlet do civilizace

Bílý muž se vydal na pracovní setkání s kolegy do Mexico City. Příliš se mu z džungle nechtělo. Bylo to prvně, co od svého lednového příjezdu opouštěl vesničku Rio Manso a indiánský internát Cecachi.

Hodina kytary v Cecachifilippo

Pár dětí se o jeho cestě dozvědělo a již v průběhu týdne se smutně ptalo, zda-li se ještě vůbec vrátí. Hlavní město je pro některé nepředstavitelně daleko. S dospělými studenty z kurzu za řekou to nebylo jiné. I lidé z vesnice, které neučí, se jej dotazují, zda-li se mu tu líbí, jestli se těší domů k mamince a jestli by tu nechtěl zůstat déle. A především zda-li plánuje se vrátit. Za velmi krátkou dobu jej přijali mezi sebe. Stal se jedním z nich.

Čtvrteční večerní výuka skončila o hodinu dříve. Bílý muž musel být odvezen zaprášeným automobilem do sousedního města, odkud mu ve 22h jel přímý autobus do třicetimiliónové metropole.

Cesta noční džunglí mu připomněla atmosféru lednového příjezdu s Franciskou a otcem Máriem. Neobyčejně intenzivně a živě cítil palčivou chuť nejistoty a vzrušení, vlny emocí, jež mu před pár týdny roztřásly kolena. Přepadla ho melancholie.

Bylo mu divně. Bránil se, ale nemohl nevnímat, že je to jakási generálka. Že za měsíc tudy pošupajdí a již nebude návratu. Nabere kurz Evropa. Z krásně smutných pocitů hořkosladké nostalgie jej občas vytrhli rozzuření psi, jež pod rouškou noci na několika místech zběsile doráželi na jejich automobil.

Přijeli přesně v deset. Byl rád, že to stihli. Musel by čekat do druhého dne a vše by se bylo zkomplikovalo. Jakékoli odchylky od plánu řešíval nerad. Na poslední chvíli tedy zakoupil lístek a s pocitem úlevy sklouzl unaveně do sedačky. Čekala ho osmihodinová cesta. 

Spíše ze zvědavosti než dřívější potřeby zapnul svůj telefon. Po měsíci a půl se ocitl v dosahu sítě. Vodafone mu esemeskou suše připomenul, kolik ho bude stát případný kontakt s domovinou, obě mexické simkarty ohlásily nulový kredit. Během měsíce a půl mu zkrátka propadl. Žádné příznivější zprávy nedorazily. Nikdo další po bílém muži v poslední době nezatoužil.

Začalo mu být zima. Vyrazil nalehko jen v kraťasech a mikině, v posledních dnech bylo v džungli skutečně horko. Nepříjemný chlad se ho zmocňoval čím dál víc. Neochotně se mu vybavil úryvek z jejich vlastního bezpečnostního manuálu „Cestování autobusy je v Mexiku pohodlnější než-li v Evropě. Pozor si ale dejte na klimatizaci, se kterou to řidiči často přehánějí. V autobusech bývá velmi chladno“.

Když poté zkřehlý a nevyspalý vystoupil v pět hodin ráno v Mexico City, v nadmořské výšce přes 2.200 m., mohlo být pár stupňů nad nulou. Lidé chodili v čepicích a zimních bundách, on se tam nesmyslně klepal v kraťasech a sandálech. Byl rozmrzelý. Cítil se provinile. V bezpečnostním manuálu se totiž také píše „Při návštěvě větších měst se snažte vypadat jako místní, ne jako turisté. Na kraťasy a křiklavé barvy raději zapomeňte“. Co na tom, že v Mexiku pomáhal jako dobrovolník. Vypadal jako hloupý turista z Floridy. 

Zima a oblečení však nebyly jediným problémem. Těsně před odjezdem ze Cecachi bílého muže stihla velmi silná střevní infekce. To koneckonců zažil pokaždé, kdy indiánskou osadu opouštěl. Nechápal proč. Celých osm hodin v autobuse se však téměř nemohl pohnout, křeče v krajině břišní jej zafixovaly v jedné poloze. Byl mile překvapen, že během transportu musel vyhledat toaletu pouze dvakrát. Tím ale veškerá pozitiva končila.

V pět hodin ráno tedy bílý muž stanul na terminálu Tapo v nejlidnatějším městě světa. Hlava jej rozbrněla z nevyspání a vzpomínek na četná varování z bezpečnostního manuálu. Dva dny předtím byl v Oaxace na nádraží oloupen jeho mexický kamarád Javier a studenti z Rio Manso jej při loučení znejistili informací, že v předchozích dnech byli v hlavním městě zabiti dva Američané.

Bílý muž se rozhodl necestovat ranním metrem a raději strávit příští dvě hodiny v bezpečí terminálu. Zašel si zakoupit zpáteční jízdenku. 

Již brzy se měl přesvědčit, že jeho volba nebyla až tak šťastná, jak si myslel.