5) Střelba v metru

Na osmihodinovou cestu do Rio Manso jsme se rozhodli vydat přes noc. Lístek za přibližně šest stovek, odjezd v jedenáct v noci.

Venkov

Byt v centru Mexico City jsme opouštěli v devět. Při odchodu na metro nás Tom znejistil informací, že se v něm před dvěma hodinami střílelo. Incident v přeplněné podzemce si vyžádal dva mrtvé. Tomáš byl tou dobou o pouhé dvě stanice dál ... Masakr.

Radek nás k zastávce Etiopia doprovodil, pomohl Evě s báglem. Rozloučili jsme se, navzájem si popřáli hodně štěstí do dalších měsíců.

Po vstupu do metra k nám zamířil neznámý mladík. V podobných situacích nevím, zda-li oslovujícím důvěřovat, a tak jsem předstíral, že nerozumím. Když ale vyšlo najevo, že nás chce upozornit, že jeden úsek metra je zastaven kvůli odpolednímu incidentu, začalo přituhovat. Za hodinu a půl nám jel autobus, byla tma, nastávala noc, vypadali jsme jako turisté ověšení zavazadly. 

Rozhodli jsme se změnit trasu, vyhnout se výluce jiným přestupem. Vagóny přijíždějícího metra byly ovšem totálně přeplněné. Po vtlačení několika cestujících jich stále ještě dost zůstávalo stát na nástupišti.

A noví přicházeli. Naše snaha pokusit se do takto narvaného metra vtěsnat se třemi velkými zavazadly byla předem odsouzena k nezdaru. I kdyby se nám to čirou náhodou podařilo, na dalších přestupech by byla situace stejná. Co teď? Čas utíkal. 

Jedinou alternativou, jak se pokusit nezmeškat autobus a v napjaté finanční situaci neprodělat dvanáct stovek, zůstalo taxi. Nutnosti cestovat tímto dopravním prostředkem v Mexico City jsem se chtěl vyvarovat. Bohužel, naplánované věci zde často nefungují.

Nezbylo nám než to risknout. Kolem stanice Etiopia mávaly na projíždějící taxíky davy. Silnice se rozbíhaly do šesti směrů, který mohl vést na autobusové nádraží bylo záhadou. 

Stoupli jsme si před skupinku stopujících. Bylo mi to hloupé, ale měli jsme na spěch určitě víc než oni. Nemuselo. Po delší době taxi zastavilo právě u nich. Byli místní. Nastupující žena ještě na rozloučenou se smíchem prohodila: „máš smůlu, Amíku“.

Nyní další stopující naopak předběhli nás. Taxíky jezdily plné, situace na okolních stanicích musela být identická. Když konečně jeden z nich zastavil, vzal skupinku, jež nás předběhla. Byli jsme zkrátka za turisty. Čas odjezdu autobusu se blížil a naše vyhlídky na její zdárné vyřešení nebyly velké. 

Za chvíli u nás taxi přeci jen zastavilo. Ignorovalo nové dvě skupinky Mexičanů a chlapík pokynul, ať nasedneme. Modlil jsem se, aby jeho motivace nesouvisela s velikostí našich batohů a vzezřením cizinců v nesnázích.

Od začátku jsem se snažil působit solidním dojmem, nedávat znát strach z toho, že můžeme jet úplně jinam, než je naším přáním. Vyprávěl jsem šoférovi o dobrovolničení, ideách CommUNITY inspiration, o tom, že nám v Evropě drží palce mnoho našich přátel. 

Měli jsme štěstí. Postarší pán měl pro naši situaci pochopení. Výborně jsme si notovali ohledně témat lidské solidarity a mezikulturního obohacení. O tom, že individualismus a egoismus škodí na celém světě, že komunitních iniciativ jako je ta naše je potřeba.

Definitivně mi ale spadl kámen ze srdce až když jsme vystupovali. Bylo mi jedno, co to stálo. Úleva byla obrovská. Už kvůli přítomnosti Evy. Sympatickému taxikáři, jež už měl po šichtě a vzal nás při vlastní cestě domů, jsem nabídl tuzér. Namísto toho jsem ale sám dostal slevu. Dobří lidé si prý musí pomáhat, bylo jeho vzkazem všem našim přátelům v Evropě. 

Do odjezdu autobusu do Rio Manso zbývalo ještě půl hodiny.