5) Rozloučení. Sám mezi Indiány aneb „Drž se! A bojuj!“ ...

Po páteční schůzce s místním altruistickým milionářem jsme v pondělí dorazili do Huasky. Lovit společně indiánské studenty na kurz angličtiny. Já, půl-indiánka Rebe a Helen. Znovu se dvou hodinovým skluzem. Bloudili jsme v zácpách po Mexico City i Pachuce. Jak už taky jinak ...

Cast zajemcu o studium s CommUNITY inspiration a ja ... Ines

V centru vesničky jsme objevili krámek paní Ines. Na zdi se již skvěl transparent informující veřejnost o kurzu CommUNITY inspiration. Romantické pochodování městem s paní milionářovou se tedy nekonalo. Škoda, mohl to být zážitek. Obchůdek bude zřejmě sloužit jako učebna.

Jedná se o malé vetešnictví a sekáč s trefným názvem „todo de casi nuevo“ (vše téměř nové). Pod pojmem „malé“ si představte místnost, kam se vejde akorát dvanáct židlí a tabule. Vůbec mne nenapadlo, že by ve třídě nemusely být stolky ... že by si studenti mohli opisovat věci z tabule na klíně. V Česku nemyslitelné. Rebe si všimla mého trpkého výrazu a povzbudila mne slovy, že děti ve školách jsou na tom dost často hůř, že tohle bude pro studenty celkem luxusní zázemí ...

V obchůdku lze za mrzký peníz koupit snad všechno. Od šatů, přes boty, světlomety, korálky, cetky, až po použité časopisy a knihy. Oddíl literatury mne potěšil solidní intelektuální úrovní. Narazil jsem na Orwella, Wildea i Salingera. Již jsou moji ...

Setrvali jsme v krámku asi dvě hodiny. Čas od času se někdo přišel informovat, kterak to s tou angličtinou vlastně je. Chodili vesměs příjemní lidé. Mladí, staří, tlustí, tencí, muži, ženy, děti ... Začínal jsem z toho mít dobrý pocit. Na hořkou zkušenost našeho hostitele jsem pomalu zapomínal.

Dohodli jsme se, že druhý den zorganizujeme setkání všech zájemců o studium angličtiny a rozdělíme je do skupin dle jejich časových možností. Přivezl jsem si nakopírované materiály pro 30 studentů. Tři skupiny po deseti by byla značka ideál. Pokud neseženeme alespoň 18 studentů, tři skupiny po šesti, budeme muset putovat o komunitu dál a zkoušet štěstí jinde.

Odpoledne pokročilo a Rebe s Helen se musely vydat zpět na cestu do Mexico City. Zavezly mne k Ene. Tady zůstanu. Můj dočasný nový „domov“. Daleko od své rodiny, přátel a známých. Možná měsíc, možná půl roku. Nikdo neví, jak se věci vyvinou ... Bylo mi trochu úzko. Jako pokaždé, když něco nového začíná a člověk neví, jaké to bude ... Prvně v životě jsem se někde ocitl úplně sám. Široko daleko jediný Evropan mezi „Indiány“. Začátek nové životní etapy.

Přišlo rozloučení. Objali jsme se s Helen a vzájemně si popřáli hodně štěstí. Půl roku jsme společně dřeli na tom, abychom se dopracovali tohoto momentu. A nyní byl tady. Současně to byl okamžik, od kterého budeme bojovat již každý sám. Odděleně. Každý ve své vlastní indiánské komunitě. Několik stovek kilometrů vzdáleni, dvě dobrovolnická zrnka ztracena v převelikém Mexiku.

Zatímco jsem přijímal objetí a ujišťování, že všechno bude fajn, od Rebeky, Helen si ještě zašla promluvit se stromem. Požádat jej, ať tu nade mnou drží ochrannou ruku. Přišlo mi to úsměvné. Pak mi ale došlo, že budu vděčen za jakoukoli podporu.

Červený chevrolet se dal do pohybu. Poslední zamávání, poslední vzájemné pohledy říkající „drž se, kamaráde, však Ty to zvládneš“. Ještě chvíli jsem se díval tím směrem, kde auto zmizelo za zatáčkou ...

Zašel jsem se ubytovat. Vybalil část svých věcí na druhou, volnou postel v kůlně. Na půl roku se mi jich zdálo docela málo. První noc v novém azylu. Jaké to tu bude? A na jak dlouho?

Do spacáku jsem se soukal s krásně smutnými pocity nejistého, nezkušeného mladíka, který jakoby se nějakou náhodou ocitl úplně sám na jiné planetě ... V těch krásně smutných pocitech byla i část hrdosti. Uspokojivý pocit vlastní nevšednosti. Vážil jsem si sám sebe. A s lehkým chvěním nedočkavě vyhlížel nadcházející dny, které měly ukázat, byl-li ten pocit oprávněný ...

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com