4) Zklamaný milionář aneb dobré srdce nestačí ...

Nervozita se stupňovala. Dorazili jsme do vesnice jménem Huasca de Ocampo. První naše zastávka byla v místě, kde bych měl příštích několik měsíců přebývat. Můj nový mexický domov ... Azyl dobrovolníka.

Na navsteve u milionaru; v pozadi opevovana, ekologicky temer dokonala ucebna ... roberto

Paní Ene je dle mého nekvalifikovaného odhadu tak padesát a vlastní malou smíšenku s barem. Za domem v jakési kůlně má dvě místnosti se čtyřmi postelemi pro případ, že by přijelo na návštěvu početné příbuzenstvo z USA. To bude patrně moje útočiště. Kolem domu pobíhala psí smečka, jejíž členům nikdo nevěnoval nejmenší pozornost. Být vořechem v Mexiku asi nebude žádný med ...

Ene je klientkou mikrofinanční instituce CrediComun a v Huasce se zřejmě těší dobré pověsti. Nabídla nám, že u ní mohu přebývat a že mi poskytne základní stravu. Tvářila se stále poměrně vážně, úsměvy šetřila. Myslím ale, že prokáže dobré srdce a v případě mého setrvání se o mne bude starat jako o vlastního. Či lépe.

Poté nás Roberto vzal za svými dalšími klienty. Vzhledem k tomu, že neumí anglicky, jsem moc nerozuměl, co jim vykládal. Nicméně nikdo z nás a našich kurzů angličtiny zrovna „u vytržení“ nebyl. Nakonec nám někdo poradil, ať zajedeme za místním milionářem, který zde prý také učí angličtinu ... To se údajně Roberto dozvěděl den před naším příjezdem. Naše nadšení opadávalo.

Rebeca zjistila číslo na pana Carrala a zavolala mu. Byl milý a pozval nás na návštěvu. Přijeli jsme na na místní poměry luxusní ranč. Manželé Carralovi nás usadili do stylového obývacího pokoje, paní domácí ochotně připravovala občerstvení. Bylo vidět, že jsme vítaným zpestřením všedních dnů. Pán domu se tvářil o poznání uzavřeněji. Nejprve si nechal vše dopodrobna vysvětlit. Funkci a působení mikrofinanční instituce v Huasca de Ocampo, náš projekt CommUNITY inspiration a nakonec i důvod naší návštěvy. S tváří pokrového hráče si vše vyslechl. Na oko uznal naši záslužnou altruistickou iniciativu.

Až když bylo z naší strany vše řečeno, začal po chvilce důstojného ticha pomalu vytahovat své triumfy. Je bývalým bankéřem, takže oblast mikrofinancí je mu srozumitelná. A poté to začalo. Triumf za triumfem, eso za esem. Sám již zkoušel místní obyvatelstvo vzdělávat. Postavil jim na svém pozemku učebnu. Nakoupil nejlepší učební pomůcky. Dával hodiny angličtiny zdarma, poté za symbolický poplatek – prvek motivace. Nic nepomohlo.

Lidé přišli párkrát, pak to vzdali. Začal nám vysvětlovat, že lidé v této oblasti jsou líní, nemají motivaci. Prý zkusil všechno, ale nezabralo nic. Nakonec sám docházel aspoň do státní školy, aby mohl učit děti. Máme jít na sever, tam budeme mít šance větší, zde žádné studenty nezískáme. Místní neumějí pořádně ani španělsky, negramotnost je v Mexiku jedna z nejvyšších na světě. Údajně procestoval celý svět včetně Mexika. Sám koupil výpočetní techniku do 16 škol v okolí, ale žádný velký efekt ani toto nepřineslo. Prostě zabitý region, nic pro náš projekt.

Bylo na něm vidět, jak velkou deziluzí prošel. Bylo mi smutno. Pochopil jsem, že máme co do činění s člověkem, který v životě něco dokázal a který, ač znalý místních poměrů, nepochodil v oblasti, ve které jsme si mysleli, že pochodíme my ... Bylo mi jasné, že má pravdu. Bylo mi úzko. Opravdu úzko. Myslel jsem na příznivce našeho projektu v ČR, na jejich důvěru.

Vzal nás na prohlídku učebny, jež vybudoval na svém pozemku. Je postavena tou nejekologičtější možnou cestou. Helen se při zmínce o alternativním stavitelství rozzářily oči do nevídaných rozměrů. Jakoby na celou angličtinu naráz zapomněla. Je to stavba z balíků slámy, které se obplácávají blátem. V Evropě je to údajně hit, žhavá novinka. Přírodní materiál, který je prodyšný, dýchá a přitom izoluje. V létě drží chládek, v zimě teplo. Učebna vybavena perfektně. Drahé knihy, fotoalbum s dokumentací toho, kterak budova vznikala. Stavěl ji spolu se svými žáky a přáteli, budovali ji společně. Všichni plácali bláto na stěny a bavili se tím. Nádherné dílo.

O to větší smutek při pohledu na prázdné lavice. Vše připraveno k výuce, včetně oddaného učitele. Žáci chybí. Zatímco Helen jásala a pěla ódy na stavbu, mně bylo mizerně. Cítil jsem z toho chlapíka, že do něčeho dal krom mnoha peněz i srdce. Velký kus srdce. A nevyšlo mu to. Úplně jsem cítil, jakou marnost musel pociťovat. Jaké zklamání. Deziluzi. A my si přijedeme z Čech ... spasit svět ...

Zeptal jsem se ho otevřeně na názor na naše šance a poprosil ho, ať mi ukáže na mapě Mexika, kam se máme s projektem CommUNITY inspiration vydat. Řekl, že tady jsou naše šance veškeré žádné. Leda severněji, tam by to prý mohlo jít.

Znatelně pookřál, když viděl, jaké nadšení Helen projevuje nad jeho stavitelským počinem. A dost možná i díky tomu, že jsem mu ukázal pokoru, přijal jeho zkušenost. Že jsem byl připraven se poučit a ne se přít o tom, že my uspějeme bez ohledu na jeho neúspěch. Že jsem ho požádal o radu a byl ochoten uznat, že jsme výběr této lokality prostě podcenili ... Poté navrhl, že má spoustu známých mezi řediteli škol a že kdybych chtěl, že by možná šlo zařídit, abych tu zůstal a docházel učit děti do školy. Že by to nebylo legální, ale že by se to snad dalo nějak dohodnout.

Všichni nad jeho nabídkou zajásali. Bylo vidět, jak moc by chtěli, abychom tu uspěli, našli řešení, jak tu zůstat. Musel jsem odmítnout. Nejsme tu proto, abychom suplovali mexický školní systém. Prostě musíme jinam, kde nás bude potřebovat široká veřejnost. A když taková místa nenajdeme, náš projekt nemá opodstatnění.

Proto jsme na pilotním projektu. Nemělo by cenu přistupovat na cestu „záplaty“, když by to do budoucna nepřineslo pro CommUNITY inspiration vůbec nic, když bychom sem příští rok stejně nemohli poslat další dobrovolníky. Měl jsem pocit, že jsem si ho tímto logickým myšlenkovým pochodem získal ... Patrně mu to bylo trošku líto, ale dal mi za pravdu.

Kdo mi ale nedal za pravdu byla jeho žena. Tato od začátku velice milá paní mne začala tahat za ruku a přesvědčovat mne, ať jejího manžela vůbec neposlouchám. Že on určitě neumí učit, že byl jistojistě učitel na baterky. Že tu prostě musím zůstat. Že nalezneme nějaké řešení. Že ihned zavolá řediteli nějaké školy a že na něco přijdeme.

Možnost učení ve škole jsem s díky odmítl. Odvětila, že v pondělí je ve městě trh, kde bude celé město. Vytvoříme transparenty a vyrazíme tam lovit studenty! Určitě najdeme lidi, co budou mít o angličtinu zájem. Rebe přislíbila, že pojede na trh s námi. Stejně tak Roberto. Oproti původnímu plánu vyrazit z Mexico City rovnou do svojí komunity i Helen.

Při představě jak se mnou v pondělí dvě třicetileté kamarádky, dvaadvacetiletý Roberto, kterého jsem viděl prvně v životě a paní milionářová procházejí s transparenty místní tržiště a shánějí mi žáky na kurz angličtiny, mi bylo skoro do breku. Byl jsem na měkko. A podobně to musel cítit i pan milionář. Bylo to nádherné. To jejich odhodlání mi pomoct za každou cenu. Pan Carral mi nabídl jakoukoli podporu včetně možnosti využívat jeho učebny ...

Dali jsme se k odchodu. Paní Ines si ode mne nekompromisně vyžádala telefonní číslo a musel jsem jí přislíbit, že v pondělí skutečně dorazím. Rozloučili jsme se. Bylo mi smutno. Cítil jsem zápal, nadšení a podporu lidí, které znám v podstatě pár hodin a kteří mi chtějí tak strašně moc pomoct. A stejně dobře jsem si uvědomoval, že po zkušenosti pana Carrala to stejně pravděpodobně nikam nepovede.

Vrátili jsme se k Ene. Tvářila se stále stejně. Místo úsměvu jakýsi reálný, neurčitý výraz. Rebe jí osvětlila situaci. To, že potřebuji alespoň dvacet lidí a smutnou zkušenost pana Carrala. Ani nehnula brvou a po kratší odmlce odvětila, že si myslí, že sehnat dvacet lidí nebude problém. Lidi z centra jsou zvyklí, že se všechno točí kolem nich. Ale lidi z periférie vnímají věci jinak. Pro ně ještě nikdo nikdy nic pořádného neudělal. Jim ještě nikdo nic zadarmo nenabídnul. Na angličtinu chodit budou. Prý s nimi promluví a všechno klapne.

Nevím proč, ale věřím jí. Mám pocit, že ví, co říká. Že by nemluvila do větru ...

Ostatně, uvidíme v pondělí.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com