Prvně jsme
vyrazili mimo Mexico City. Do přibližně 120 km vzdálené dvoutisícové vesničky Huasca de
Ocampo ve státě Hidalgo, kde bych měl první půlku svého dobrovolničení působit.
Za předpokladu, že vše dobře poklape a o angličtinu a participaci na našem
projektu budou mít tamní obyvatelé zájem. To jsme se také vydali zjistit ...
Nekvalitni nocni fotografie potvrzujici v Evrope tezko predstavitelnou dopravni situaci ... filippo
Vzhledem ke kalamitní dopravní situaci v mexické metropoli se Rebe rozhodla, že nás s Helen naloží již v 7 hodin ráno. S nadějí, že se ranní špičce ještě časnějším odjezdem vyhneme. Bohužel. Nepodařilo se. Rebe nabrala zpoždění ještě dříve, než-li nás vůbec stačila vyzvednout. To nebylo dobré znamení. Vrhli jsme se do proudu těžko popsatelného dopravního chaosu. Co by také člověk mohl čekat od 30ti milionové „vesnice“ ...
Zdejší vozovky málokdy zdobí pruhy oddělující jednotlivé proudy. V praxi se tedy silnice řekněme „normovaně“ pětiproudá flexibilně mění v silnici šesti či sedmiproudou, v závislosti na šířce vozidel na ní se v daný moment nacházejících ... Pakliže se vedle sebe srovná aut deset, silnice se prostě stane desetiproudou ...
Jedinou obranou je útok. Kdo řídí pomalu a obezřetně, je sám sobě nebezpečný. Tady se na to prostě musí šlápnout, ať se děje, co se děje. To je základní pravidlo, jak mi vysvětlila Rebeca. Je fakt, že vyskytnout se podobná dopravní situace u nás, polovička aut skončí na vrakovišti. V Mexico City jsem neviděl jediný karambol.
Zažil jsem slušný provoz v Paříži, Barceloně či Madridu. Zde je to ale i tak jiné kafe. Jedete po čtyřproudovce (její proměnlivost v závislosti na velikosti aut nechme nyní stranou) a najednou se na vás připojí čtyřproudovka zleva a čtyřproudovka zprava. A všichni chtějí jet stejným směrem jako vy. Jste obklíčen v podstatě ze všech směrů. Osobáky, autobusy, kamióny ... Chaos nezná hranic, limity neexistují, představivost kapituluje před realitou. Nikdo nikoho nehodlá pustit. Ani o píď. Ani náznakem. Do toho všeho všichni troubí jak zběsilí a s rychlostí svých nebezpečných manévrů si hlavu nelámou.
Cesta z centra města musí pochopitelně vést skrz slamy, které obepínají celé Mexico City jako dužina meruňkovou pecku. Ocitnout se v takové čtvrti sám by patrně opravdu mohlo být životu nebezpečné. Zavzpomínal jsem na Tomův bezpečnostní manuál. Ani z bezpečí automobilu to nebyl příjemný pohled.
Poté jsme již dorazili na dálnici směřující do naší cílové stanice. Placenou dálnici. Ta je prý v mnohem lepším stavu než-li ta neplacená. Ve skutečnosti se jedná o dvouproudovou silnici kvality úseku Brniště - Jablonné. Místo svodidel je mezi oběma směry jakýsi výkop.
Nejšílenější mi ovšem přišla velmi častá, k nerozhodným řidičům velkorysá, příležitost změnit znenadání názor a s ním i směr jízdy. V praxi to vypadá tak, že zhruba každé dva kilometry je mezi oběma směry spojovačka, kterou můžete využít a „bezpečeně“ se napojit do protisměru (mluvíme o dálnici !!!) ... Tuto spojovačku jsme použili asi dvakrát a husí kůži mám ještě teď. Prostě sjedete ze svého pruhu, odbočíte vlevo a čekáte, až bude příležitost se napojit na dvouproudovou dálnici, na které to všichni mrskají tak stotřicítkou. Je to fér obchod. Projíždějícím autům zbyde jeden pruh, druhý je váš ... Vítejte v Mexiku.
Zhruba po devadesáti minutách cesty jsme vyjeli ze smogu, který dusí obyvatele hlavního města. Až když je z něj člověk venku a vidí jej ve zpětném zrcátku, uvědomí si, o jak šílené znečištění se ve skutečnosti jedná. Jeden obrovský, tmavě šedivý oblak dokonale „chránící“ město před dopadem slunečních paprsků ...
Do půlmilionového hlavního města státu Hidalgo nám cesta trvala zhruba dvě hodiny. Pachuca, ležící v nadmořské výšce 2.426 m., je původně hornické město, jež vděčí za svůj rozkvět nedalekým nalezištím drahých kovů. Stříbro přilákalo mnoho dělníků z Velké Británie, kteří s sebou přivezli hru zvanou „soccer“. Tím se toto místo stalo kolébkou mexické kopané.
Nabrali jsme Roberta Carlose a vydali se do cca 20 km vzdálené Huasca de Ocampo, kde tento mladík působí jako terénní pracovník naší spřátelené mikrofinanční instituce. Pachuca na mne příliš dobrý první dojem neudělala. Jeden dům přilepen na druhém, všude prach, hustý provoz a okolní krajina připomíná polopoušť.
Jen jsme však přejeli kopec, vše se naráz změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Lesy, hory, zeleno. Paráda. Oddechl jsem si ...
Začal jsem pociťovat nervozitu. Blížili jsme se k Huasce. Dost možná k místu, které napíše velmi důležitou kapitolu mého života. Jací budou tamní lidé? Nalezneme studenty toužící po vzdělání? To se mělo koneckonců ukázat již za pár desítek minut ...
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration
www.communityinspiration.com
