Tak a je to tady. Neklidný a
dostatečně rozrušený sedím u počítače v monstrózním Mexico City. Teď již
opravdu nelze couvnout, vyvlíknout se z příslibu nadcházející půlroční
dobrovolnické mise. Jsem mimo Evropu. Prvně v životě za Atlantikem. Pro
cestovatelského panice mého kalibru celkem „vodvaz“ ...
Ulice Mexico City mimo dopravni spicku ... filippo
Z portugalské vesničky Quiaios jsem vyrážel včera ve 2h ráno. Následoval přesun přecpaným nočním vlakem do Lisabonu, přelet do Londýna a konečně cesta z Anglie do Mexico City. Do mexické metropole jsem přiletěl cca ve 2h ráno západoevropského času, takže než-li jsem se dostal až k Tomovi domů, procestoval jsem více než-li 26h. Cesta byla poměrně klidná, přelet přes Grónsko poněkud zdlouhavý, nicméně pohodlný.
Nad Mexikem jsem se dal do řeči se spolucestujícím Juanem Medinou. Sympatický, nejméně padesátiletý a maximálně sto padesát centimetrů vysoký muž mi byl ve všem nápomocný. Poskytl mi své telefonní číslo, pro případ že bych se ocitl v nesnázích. Můj první mexický přítel. Neopomněl mi několikrát zdůraznit, abych byl velmi opatrný. Jeho spoluobčané prý nejsou příliš přátelští a dovedou být nebezpeční ...
Pomoci zatím naštěstí nebylo potřeba. Zapeklité a mně ne zcela srozumitelné migrační formuláře jsem i s jeho pomocí vyplnil uspokojivě (prošel jsem kontrolou) a ačkoliv jsme měli nakonec asi 2h zpoždění, čekala na mne na letišti dle dohody Rebeca. Tomova kámoška pracující pro stejnou mikrofinanční instituci.
Vzali jsme to taxíkem k Tomovi, který je nyní na konferenci v Paraguayi. Taxikář byl sympaťák. Pokecali jsme o fotbale. Dokonce znal Spartu Praha! Raději jsem mu objasnil, kdo že to po posledním derby kraluje Praze ... Jen ať je v obraze. Nic nenamítal. Možná mi nerozuměl.
Rebeca mi posléze sdělila, že ráno v pět vstává a na dva dny odjíždí do terénu. Do nějaký vesničky. A že teda druhý den pojedu vyzvednout na letiště Helen sám. Že se vrátí ve čtvrtek a domluvíme se co a jak dál. V pátek pojedeme všichni tři do místa mého prvního působiště – HUASCA DE OCAMPO. Mělo by to být cca 3h cesty.
Rebe opravdu ráno v 5 zmizela. Nastala chvíle, kdy jsem měl sám vyrazit do nebezpečných ulic největšího města na světě. Jen malinkej trénink. Průzkum pár sousedních ulic. Omrknutí situace před obávanou odpolední cestou metrem na letiště pro Helen. Nic víc, nic míň.
Zvolil jsem strategii vybavovat se s co největším počtem lidí, působit vesele, komunikativně a sympaticky. Tím určitě předejdu problémům. Jen jsem otevřel dveře od bytu, prošel tam kluk, kterej na mne místo odpovědi na moje usměvavý „hola“ vrhnul akorát dosti drsnej pohled. Na jistotě mi to nepřidalo.
Na ulici jsem se chtěl doptat nejbližšího obchodu či supermarketu. Týpek v krámku s bůhvíčím, kterého jsem oslovil, nebyl o moc příjemnější. Moc jsem mu nerozuměl a že by se tvářil zrovna přátelsky, tak to fakt ne. Když jsem se pak zeptal na cestu ještě jednoho uniformovanýho chlapíka a v podstatě mu nerozuměl nic krom toho, že musím někam metrem, začlo mi bejt úzko.
Ulice jsou přeplněné auty, nikde jsem nenašel semafory pro chodce. Přecházení křižovatek mi přijde jako taková malá lokální loterie, ruská ruleta. Mexico City má mezi 30 a 40 mil. obyvatel, leží ve výšce 2.240 m. n. m. a potýká se s obrovskými problémy se znečištěným ovzduším. Lze to rozpoznat každým nadechnutím. Prošel jsem pár ulic a docela se zadejchal. Těším se na venkov.
Po počátečních ne zrovna příjemných dojmech jsem se rozhodl zajít na snídani do prvního slušně vypadajícího objektu. Restaurace se přeci jen jevila kultivovaněji než-li naturalistický „život ulice“, slibovala chvilku bezpečí a jistoty. Potřeboval jsem se trošku rozdejchat, uklidnit.
Pracovala tam matka s dcerou a bylo to místo, kde se mi konečně sázka na „otevřenost a sympatii“ vyplatila. Co jsem nerozuměl španělsky, to jsme s dcerou doladili anglicky. Dal jsem si čaj a americký koláče. Bohužel ještě nevím, co se tu snídá, co to ostatní v jídelním lístku znamenalo. Trošku jsme „poklábosili“ o tom, odkud jsem a proč jsem vlastně tady a nakonec mi bylo polopaticky vysvětleno, jak se dostanu metrem do supermarketu. Slíbil jsem, že zítra znova zajdu. Moje malá oáza uprostřed lidské džungle. Mám se kam vracet, což není pocit k zahození ...
Cesta za nákupy byla nakonec v pohodě, co jsem potřeboval, to jsem pořídil. Cestování metrem v Mexico City přináší bizarní pohledy. Boháči cestují s chudáky, bankéři v sakách s žebráky. Co chvíli se vagónem prodírá tu naivní kytarista, tu slepec s kazeťákem hrajícím na plné pecky na zádech, tu prodejce cédéček či jiného artiklu. Všichni žádají o almužnu, málokterý uspěje. Toť realita Mexika.
Z orientace v podzemce jsem měl značný respekt, metro zde má zhruba 10 linek a 135 stanic, ale asi to nakonec nebude tak hrozný. Zatím jsem jel jen 3 zastávky a nemusel přestupovat. Až pojedu odpoledne na letiště pro Helen, bude to patrně složitější.
Ale až to zmáknu, o to to bude lepší pocit. S každou novou zkušeností člověk roste. A když si dodá odvahu a zkusí něco, do čeho se mu nechce, a vyjde to, dodá mu to sebedůvěru. Tak jako moje první dopolední vycházka do ulic monstrózního Mexico City ...
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration
www.communityinspiration.com
