16) Jak jsem politikařil v zemi třetího světa

Politiku tu mám zakázanou. Jedna z prvních rad lidí poměrů znalých zněla: vyvaruj se v Mexiku debat na téma politika a náboženství. Pravice, nutnost ekonomických reforem a ateizmus, to jsou termíny, se kterými nemáš v Latinské Americe šanci zabodovat. Podobně jako „doma“ U Sršně, hospůdce „pátý cenový“ ...

Roberto ... filippo

Jak rád bych uposlechl! Španělsky toho o svých názorech na buddhismus či křesťanství stejně moc kloudného nevyplodím, velký Jirka Buldozer mne budil ze snů v době zásahu na Czechteku. Teď již jsem „dospělý“ a vím, že co nemůžeš změnit, tím nemá cenu ztrácet čas. A tím přesně politika je.

Ale co dělat, když se mne tu lidé sami ptají: „a co tam u vás? Máte demokracii? A jste všichni katolíci?“. Lhát se už nenaučím ani v sebeobraně. Na to jak s naší zemí zamávalo 40 let socialismu se Mexičané tváří ještě překvapivě soucitně a chápavě, nad tím že se někdo může nezamýšlet nad náboženskými otázkami jim ale většinou zůstává rozum stát.

Nicméně sám debaty ani na jedno z témat neiniciuji, naopak. Kdyby ze mne skutečnost, že se budu tvářit jako největší komunista a katolík k tomu mohlo udělat „ještě nenápadnějšího Mexikánce“, klidně bych na tuto pózu přistoupil.

Rebe i Tom mne varovali, že cokoli tu bude „smrdět politikou“, od toho se musí altruistický projekt CommUNITY inspiration rezolutně distancovat. Souhlasil jsem. Cesty osudu jsou někdy ovšem klikaté a nevyzpytatelné.

Na víkend mne vzal Roberto, sympatický spolupracovník Rebeky z místní mikrofinanční instituce, do půl miliónové Pachuky „mezi lidi“. Helloween party není pro „společenského ignoranta“ mého kalibru zrovna výhra, ale budiž. Už jsem si trošku povyrazit potřeboval. Huasca je přeci jen vesnička, kde se toho příliš neděje.

Ráno se mi zdálo poněkud rušné. Celá Robertova famílie na nohou. Nervózní atmosféra. Přesvědčil jsem se, že dát si 3 zlatavé moky u nás a v nadmořské výšce 2,500 m je rozdíl. Těšil jsem se na snídani, až si trošku zaplním žaludek. Bohužel na ní už ale nedošlo.

Roberto mne spěšně nasoukal do podivně vyzdobeného auta vysvětlujíc mi, že jedeme na sraz podpůrců jednoho politického kandidáta na post prezidenta místní samosprávy. Byl jím jeho otec! Volby jsou tu za týden a sobota byla posledním dnem, kdy bylo ještě možné pokračovat v kampani. Zhrozil jsem se. Zapletu se do politiky. Tom a Rebe mi to spočítají!

Přijeli jsme na místo srazu, kde na nás už netrpělivě čekalo dalších 10 aut vyzdobených žlutými vlaječkami. Navlíkli mne do žlutého trička a mohlo se vyrazit. Čekal jsem, že pojedeme na předvolební mítink do nějakého většího města, jak je to zvykem u nás. Ale kdepak!

Strategie byla odlišná. Museli jsme objet nejzapadlejší vesničky spadající do volebního okrsku. Jelo se krokem. Stav místních komunikací odpovídal jejich odříznutosti od světa. Nepotkávali jsme téměř žádné lidi. Devadesát procent času jsme strávili na polních cestách. Vesničkami jsme jenom projížděli a rozhazovali propagační materiály. Hitem bylo vyhazování letáků na ulici, přímo na zem. Troubilo se o 106. Čím víc povyku, tím lépe. Hladový a s žaludkem jako na vodě jsem toho začínal mít po dvou hodinách pomalu dost.

Na rozdíl ode mne si to všichni ostatní náramně užívali. Něco jako u nás nedělní fotbal. Vesnickou pralesní ligu. Když se mne začali vyptávat, jak se mi to líbí a jestli se náhodou nenudím, začínal jsem toho mít plné zuby. Blbá politika.

Roberto si patrně všiml mého rozpoložení, neboť mi počal slibovat „už jen jedna vesnička a hurá na oběd“. Jsme ale v Mexiku. Trvalo další dvě (!) hodiny, než-li se mé zbožné přání stalo skutkem. Spanilá jízda měla po více než-li 240 minutách konečně dospět ke svému závěru. Aby to ovšem nebylo tak snadné, vyfasoval jsem na poslední půl hodinu vlaječky a bojový úkol. Rozdávat je z okýnka automobilu potenciálním voličům na ulici.

S upřímnou nechutí v srdci a ironickým úsměvem na rtech jsem se zhostil svého úkolu. Rozdal jsem pět vlaječek. Myslím, že jsem mohl klidně trhnout rekord. Na jednoho potkaného občana připadalo zhruba dvacet vlaječek a deset triček. Snem všech aktivistů bylo upotřebit vše. Ni tričko, ni praporek na zmar.

Po příjezdu na základnu se konala merenda pro všechny zúčastněné. Dostal jsem svůj příděl. Zasloužený příděl. Pravá politická žranice. S muzikou a pivem, jak na Letné na prvního Máje.

Po prvních soustech se má nálada počala zlepšovat. Panovalo bujaré veselí. Stupňovalo se přímo úměrně zkonzumovanému množství alkoholu. Muzika vyhrávala. Coby jediný „bílý“ člen politického průvodu jsem byl znovu atrakcí. Nedůvěřivé, zkoumavé pohledy vesničanů. Většinu jsem si definitivně získal až žonglérským číslem s míčkem, lahví od piva a flaškou tequily.

Po navázání několika mezinárodních přátelství a objasnění cílů mé dobrovolnické mise v nedaleké Huasce, nastal čas rozloučení. Odpoledne pokročilo. Opouštěl jsem politické procesí jako „jejich člověk“. Vzali mne za svého. Zažongloval jsem a především rozdal pět vlaječek. A to se nezapomíná. Natožpak na surovém mexickém venkově.

Před odjezdem jsem ještě potřásl pravicí kandidátovi na prezidenta. Popřál mu hodně štěstí. Upřímně ale pochybuji o tom, že to s názvem své strany „PRD“, někam dotáhne.

No co, já udělal, co bylo v mých silách. Na mne případný neúspěch rozhodně svádět nemohou.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/blog/

www.communityinspiration.com