Na dopolední kurz k mému
potěšení dorazila indiánská babička Porfíria. Dohodli jsme se, že bude lepší,
když si včerejší hodinu zopakuje ještě dnes s jinou skupinou. Bohužel,
ačkoliv jsme probírali úplně to samé, nebylo poznat, že by to byla kdy viděla.
Ivonne ... filippo
Porfírii anglicky nenaučím. Nevím si rady. Chtěl jsem ji požádat, ať již znovu nechodí, ale nedokázal jsem to. Brzdí ostatní a sama už je tak moc pozadu, že to nelze dohnat. Nechápu, jak ji to může bavit. Snaží se procvičovat s ostatními, ale nikdo jí nerozumí. Její výslovnost připomíná spíš čínštinu než angličtinu. Všichni se jí snažíme pomáhat, opravovat ji. Ale ona si stále jede to svoje „doč“ ...
Přitom se vážně usiluje. Koncentrovaný indiánský pohled, přimhouřené oči, v hlavě to šrotuje. Z úst se jí ovšem znovu řine „doč“ ... Smutně si povzdechneme. Porfíria se provinile usměje a demonstrativně sama sebe pohlavkuje na důkaz toho, že si je vědoma, jak těžké pořízení s ní máme ... A tak je to stále dokola.
Viz procvičování slůvka „businessman“ ...
http://www.youtube.com/watch?v=dgTwf6eF99A
Nevím, co si s ní počít. Nechci ji vzít tu malou radost, že studuje angličtinu. Na druhou stranu ale brzdíme ostatní. Dilema. Profese versus srdíčko. Nechci šidit ani jedno. 49:51. Zatím zůstává.
Ester. Mít v jedné skupině Esther a Porfírii, to je „radost“. I tato babička do studia vkládá značné úsilí. Domácí úkoly plní v rámci svých možností naplno. V hodinách je to s ní ale také obtížné. Stres jí zatemňuje mozek. Jakoby nechápala úplně nejzákladnější principy, jakoby nerozuměla ani španělsky. Začínám tušit možnou příčinu jejích obtíží, její vystresovanosti.
Stránka Esther včetně videa zde:
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=637145&picture=8697013
Přetáhli jsme hodinu asi o 15 minut. Esther se mne ještě optala na chyby v domácím úkolu. Bylo jich tolik, že jsme nad ním strávili dalších pár chvil. Zničehonic se rozrazily dveře a vešel její manžel. Tak nesympatického člověka jsem tu ještě nepotkal. Navíc jediný „běloch“ široko daleko.
Vtrhl do krámku, jež nám slouží za učebnu, a hodně nepříjemným tónem jí začal vyčítat, co že tam ještě dělá. Mne ignoroval a přehlížel. Jako bych tam vůbec nebyl. Původně jsem se chtěl své žákyně zastat. V Mexiku ale fungují zákony džungle. Vzpomněl jsem si na parafrázi „hrdinů jsou plné krchovy“, rozloučil se s Esther a radši vypadnul. Bylo mi jí líto.
Na odpolední vyučování pak k mému překvapení dorazila i Ivonne. Sympatická mladá maminka, která vynechala posledních 6 hodin. Tři týdny se neukázala. Myslel jsem, že už nepřijde. Dorazila s malým děckem. Nepamatoval jsem se, že by svou dcerku přivedla do hodiny kdy dřív.
Byl jsem rád, že se vrátila. Ivonne vždy pracovala dobře. Tahoun, jež rychle chápe a pomáhá ostatním. Novou látku pobrala bez obtíží, slovíčka se doučí a nikoho brzdit nebude. Jsem rád, že je zpět.
Při odchodu zůstala s dcerkou jako poslední. Skládal jsem si věci, když mi přišla říct, že se omlouvá, že tolik hodin chyběla. Že jí umřel manžel. Rozbrečela se. Stál jsem jako opařený, nevěda co říct. Co ze sebe taky dostat v takové chvíli? Plačíc mi pokynula na rozloučenou a s malinkou dcerkou odešla směr „domov bez otce“ ...
Zůstal jsem sám. A uvědomil si, jak moc mi chybí moji nejbližší.
http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/blog/
www.communityinspiration.com
