13) Přízemní zážitky v krásné Oaxace

Dostane-li se člověk až do mexické Oaxaky, těžko odolá dvěma pokušením. Prvním je návštěva Monte Albánu, působivého archeologického centra plného pyramid umístěného vysoko v horách, druhým pak možnost spatřit na vlastní oči největší žijící organismus planety. Strom v Tule, starý cca 3 tisíce let, měří 42m a váží 636 tun ... Unikátní skvosty, jež nezcestovalému Středoevropanovi vyrazí dech. Ačkoliv jsem do této země přijel dlouhodobě pomáhat jako dobrovolník a spoluzakladatel projektu CommUNITY inspiration, bílá tvář mne u místních automaticky řadí do škatulky „Amík – turista – pracháč“. Což nelze vždy považovat za výhru ...

Maly, bezvyznamny, nicotny ... V horach. filippo

Povečeřet se vydáváme na Oaxacké náměstí. Spousta lidí v ulicích, krásně teplo, příjemná atmosféra. Připomíná mi to Portugalsko.

Po pár pivech jsem vzat na ochutnávku místního Mezcalu ... To se prostě musí, to jest povinnost. Tvrdý alkohol nemusím, doufám, že na mne nebude vyvíjen přílišný nátlak. Urazit ale nemohu. Statečně vysrkám svůj příděl a k potěše svých hostitelů neodmítám ani místní specialitu, „červavou sůl“. K mému údivu dokonce i někteří místní křiví tvář v podivný škleb. Nedělal bych z toho vědu, červíčci, jež se prohánějí ve slánce snad nemohou obsahu příliš ublížit. Až po pár minutách mi dochází, že červená barva soli vypovídá o skutečnosti, že milí červíčci se již dávno doproháněli ...

Nejkrušnější chvilka mne má ale ještě čekat. Po několika pivech a mezcalu se máme konečně k odchodu. Močopudnost lahodného moku si počíná krutě vybírat svou daň. Začíná to být víc než-li urgentní. Kdo zažil, ví o čem mluvím. Nutně potřebuji najít vhodné zákoutí, jakékoli řešení by bylo vhodné. Nikde nic. Pomalu omdlívám.

Zabíhám (dost silný výraz pro ono charakteristické šourání se) do nejbližší restaurace a mířím si to k záchodkům. Obsazeno. Čekám se zkříženýma nohama a skřípu zuby. Přichází servírka. S informací, že toalety jsou jen pro hosty ... Mám pocit, že ji bacím. Aby toho nebylo málo, přibíhá si mne vychutnat i pingl. Téměř se slzami v očích se je snažím obměkčit. Nabízím, že zaplatím. Nic nepomáhá. Zde se, „zazobanej Amíku“, prostě nevypískneš ...

„Turista“ v úzkých. Proč si nesmlsnout. Bastardi. Dámy prominou, štkavým hláskem je posílám do prdele ... Oba. Arogantního vrchního návdavkem nazývám pánským přirozením (co se žen týče, i v kritických situacích se snažím zůstávat gentlemanem ...). S pocitem beznaděje, zhnusen lidskou přízemností opouštím lokál. Za pronesená slova se prvně v životě nestydím.

Zachraňuje mne, že v další ulici objevujeme naše ubytování. Takovou úlevu jsem již dlouho nezažil. O sympatičnosti místních obchodníků si nicméně myslím svoje ...

Oaxaca je krásné místo. Leží v údolí a z obou stran ji lemují dva vysoké horské hřbety ... Nádherná podívaná. Kraj je to ale chudý. Suchý.

Rozhodujeme se vyrazit k jakémusi zajímavému místečku vysoko v horách. Sjíždíme z asfaltky a odolnost Rafova Chevroletu prověřujeme strmým stoupáním po tristní horské cestě ... Osm kilometrů nám trvá dobrých 40 minut. Občas se proti nám objevuje pasák se stádem koz či skotu. Zde je vidět skutečnou chudobu.

Oč je však Oaxaca chudší na vodu a námi chápané „hmotné bohatství“, tím více oplývá krásnými přírodními scenériemi ... Když se vydrápeme na vrchol horského hřbetu, výhled na druhou stranu pohoří nám vyráží dech ... A to stále ještě nemá být všechno. Po několika desítek minut trvajícím sestupu přijíždíme do zapomenuté osady, jejíž chloubou je krom fantastického výhledu i přírodní termální jezírko a „vápencopády“ ... Úžasné. V objetí majestátných hor si člověk připadá malý. Nicotný a bezvýznamný jako mraveneček ... Jen ho zašlápnout ...

Začíná se stmívat. Musíme vyrazit k domovu. Pod rouškou noci se do toho Rafa opřel. Mám nahnáno. 480 km do Mexico City urážíme za nějaké 4 h. V uších mi zní ono pověstné „Viva Mexico“ ...

Nejhůře mi je, když nás v půlce cesty zastavuje po zuby ozbrojený voják. Je něco po půlnoci. Již den předtím jsem si v Oaxace všimnul něčeho velmi, velmi nevšedního. Zeleného nákladního auta plného vojáků ... Nebyl to příjemný pocit. Jestli byl tento pohled v ČSR před rokem 89 denním chlebem (co se pamatuji, v Sosnové jsem nikdy nic takového jako malý capart neviděl), jsem rád, že patřím mezi ty později narozené ...

Já, naivní dítě kapitalismu, pochopitelně s přítomností vojáků (copak to ještě někde existuje ?), natož pak s možností nějaké kontroly, vůbec nepočítal. Pas jsem si nebral. Domníval jsem se, že slouží pouze ke vstupu a výstupu ze země ... ještě by mi ho v Mexico City ukradli (varování z Tomova manuálu stále pracují) a co potom? Jak bych se pak dostal domů k mamince?

Dívám se na nás zastavujícího vojáka. Jeho helma a kulomet mne přivádí k myšlence, že bych měl své domněnky přehodnotit. Dochází mi, že občanka mi byla možná co platná v Portugalsku, ale tady by v konfrontaci s „kalašnikovem“ sotva uspěla. Vojín Ryan obchází auto a já nevím, zda-li se tvářit že spím (mohlo by to být podezřelé) či se prozradit „modrým“, nejistým pohledem. Těch deset sekund je proklatě dlouhých. Možná jich bylo sotva pět. Ale stačí mi ... Bohatě.

Dnes již mám kopii pasu poslušně složenou v peněžence ...

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration,

www.communityinspiration.com