1) Mnoho otázek, málo odpovědí. Přežiji?

Rozhodl jsem se vyrazit za hranice všedních dní. Založit s kolegy vlastní neziskovku a vydat se vzdělávat Indiánské obyvatelstvo na mexický venkov. Můj první velký cestovatelský počin. Předodjezdový stres mne překvapil svou intenzitou ...

Provoz v nejlidnatejsim meste sveta. Dle odhadu zde zije mezi 30 a 40 mil. obyvatel ... Provoz a vsudypritomny chaos tomu opovida ... filippo

Měsíc. Zbývá měsíc. Abych byl přesný, zbývá osmadvacet dní. A jedu. Vlastně letím. Co jsem se ale dočetl v průvodci, na přesnost a puntičkářství se v Mexiku stejně moc nehraje. Další oříšek kulturní odlišnosti, na který si budu muset coby dobře vychovaný středoevropan složitě přivykat.

Čím více se blíží termín odletu, tím více nervozity na sobě pociťuji. Kéž by se za ní skrývalo alespoň něco pozitivního. Něco jiného než obavy a nejistota. Kéž bych pociťoval alespoň příjemné mrazení či zvědavost. Tyto pocity jsou však fuč stejně náhle jako se před půl rokem objevily.

Tehdy jsem ovšem ještě neměl ani páru o potenciálních nebezpečích, které mne nyní budí ze snů. Jedovatí hadi, pavouci, housenky, škorpióni, vodní živočichové, v Evropě nepoznávané nemoci jako malárie, horečka dengue, žloutenky, tetanus, schistizomóza. Výšková nemoc, pásmová nemoc, úžeh, úpal nebo naopak nebezpečné podchlazení. Při tomto výčtu nemůže člověka nenapadnout, zda-li nám není v naší zlaté zemičce v srdci Evropy krásně. Bez přírodních katastrof jako jsou zemětřesení, hurikány či sopečná aktivita. Bez problémů s nezávadnou vodou, bez vysoké míry kriminality, zkorumpovaných strážců zákona a bez znečištěného ovzduší. Těžko říct.

Možná jsem se měl do svého prvního cestovatelského počinu opravdu pustit střemhlav. Jak říká Helen. „Čeho se bojíš, to akorát přitahuješ“. Jestli její úvaha skutečně platí, ušetřím si spoustu nepříjemností. Letadlo s námi spadne už nad Lisabonem ...

Mému uvažování je nicméně mnohem bližší Tomova filosofie. „Doufej v to nejlepší, připraven ale buď na nejhorší. Rizika je dobrý znát“. A na důkaz svých slov mi poslal padesátistránkový bezpečnostní manuál s výčtem základních rizik a potenciálních problematických situací, které se mohou v Mexiku, rozvojové zemi plné protikladů, objevit. Výborně. Nejraději bych zrušil letenku a z celého dobrodružství se na poslední chvíli vyvlíknul.

A pak, chudáci rodiče. Táta se již jal na vlastní pěst zjišťovat, zda-li je v Mexiku vhodné pokrytí. Chce mne mít pod kontrolou a patrně mne obdaruje telefonem, který by měl fungovat i na druhé straně zeměkoule. Doufám, že o něj nepřijdu již v Mexico City na letišti. Scénáře z Tomova manuálu mi příliš velké šance nedávají ... Maminka se bude patrně strachovat zase o to, aby mne domorodci nesnědli a abych já měl co jíst. Při mé vybíravosti to asi opravdu nebude snadné. Smažák a svíčková, to asi nehrozí. Moje obavy jsou nicméně o dost prozaičtější. Základním úkolem je přežít a vrátit se domů živ a zdráv. Už kvůli nim.

Na předodjezdovém stresu, který mne zastihl a překvapil svou intenzitou, však přeci jen pozoruji alespoň jeden velký klad. Učí mne vidět hodnoty. Hodnoty, které jsem až doteď považoval za samozřejmost. Skutečnosti, které jsem ani v nejmenším nedoceňoval. Bezproblémové stravování, internet, pocit bezpečí domova a známého prostředí, možnost projít se bezstarostně po lese. Bez problémů se pohybovat nočními ulicemi. Napsat svým přátelům email, sednout na kolo a navštívit je, zahrát si tenis a posedět s nimi u piva. Těšit se na rodiče, až přijdou z práce. Mít jistotu, že stejně jako včera, zase přijdou a budou tu k dispozici. K obyčejnému popovídání si. O malichernostech. Prostě tu budou. Ještě nikdy se mi doma tak nelíbilo jako nyní. Ještě nikdy mi naše domovina nepřipadala tak krásná a výjimečná jako před odjezdem na půlroční misi do jakési venkovské oblasti za Atlantikem.

Pravda, tyto ryzí, nevšední a vznešené pocity jsem očekával a jsou koneckonců jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl jako dobrovolník do země třetího světa vyrazit, ale domníval jsem se, že se objeví až po návratu. Celé to bude patrně opravdu mnohem drsnější zkušenost, než-li si umím, ještě měsíc před odjezdem, představit.

Proč tedy vlastně vyrážím vstříc nové životní zkušenosti? Proč, když v mé hlavě očividně rizika válcují možné osobní přínosy a mé smýšlení je přitom založeno na ekonomických principech? Dobrá otázka. Sám nevím. Snad je v tom prvek ješitnosti, snad nechci couvnout a popřít, co jsem zde půl roku hlasitě vyřvával.

Nadchnul jsem naší myšlenkou dost lidí, mnozí z nich náš projekt podporují finančně. Ne, již není cesta zpět. Nemohu zklamat ani je, ani sebe. A nemohu vycouvat kvůli Helen a Tomovi, nechat je ve štychu. To bych si těžko někdy dokázal odpustit. Takže jedu. Za čtrnáct dní do Portugalska, za dalších čtrnáct do Mexika.

Bude to divočina.

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com