Horský klaun a poezie.

Ležel tváří k zemi,  měl zlomenou nohu a byla mu zima. Podlaha páchla močí, vlhkem a starou smradlavou hlínou. Už nebyl krásný ani spanilý ani bohatý a odvážný, ve sklepě chladnokrevného magora teď ležel bezvládný kus vyjebané mrdky tohoto světa se zářivými zuby špinavými od starého masa a tvrdého chleba.

Na chatu přijel asi před týdnem, v srdci hor obklopená lesem,  to bylo to pravé místo k odpočinku a hledání nové inspirace. Pro hledání nového, odvážného Jaromíra, který bude s nabroušenými zuby a plnými koulemi čelit nástrahám tohoto světa. Velmi inspirativně se ted válel ve starém sklepě ve vlastních chcankách spoutaný řetězem,  občas zahlédl hlavu magora v masce klauna, občas pocítil jeho okovanou těžkou botu na svém těle a na svém čím dál tím více rozmláceném ksichtu.

Ležel v prašivém rohu tmavé místnosti a pozoroval postavu s maskou jak si na starém kamenném brousku ladí malou příruční sekyrku. Byl to takový večerní rituál, po kterém vždy klaun přitáhnul vřískající kočku a usekl ji hlavu na starém dřevěném špalku. Na  podlaze už leželo deset kočičích mrtvol, ale byla zima, tak ještě moc nezapáchaly.

Venku zurčela řeka, zpívala a Jaromír věděl, že nechce zemřít, ale vzít sekyru a rozsekat toho klauna na maděru. Jaromír byl knihovník a miloval přírodu, víno a krásu umění. Klaun byl neočekávaná návštěva na rekreační chatě hluboko v horách, nenahlásil svůj příchod, zkrátka jednoho dne přišel, praštil Jaromíra přes hlavu a odtáhl do sklepa.

Asi pře týdnem nebo deseti dny tedy Jaromír vystoupil z terénního vozu v termo oblečení s taškou plnou knih a jídla, aby v tichu lesního království našel novou inspiraci pro svou práci a život. Už v tomto okamžiku cítil klauna za zády, příšeru nahlodávající jeho sebejistotu, prostý strach ze smrti a z ne-smyslu života. Jakási nedefinovatelná úzkost na něj padla hned, když za sebou zabouchl těžké dřevěné dveře, když odhodil batoh na starou palandu, když se rozhlédl a viděl zanedbaný interiér horské chaty se stolem s masívu, malými kamny a oknem, ze kterého byli vidět stromy. Otevřel okno a uslyšel zurčící potok a šumění listí a taky jemné kvílení nešťastné duše, proč sem vlastně přijel?

Po několika lahvích vína a pár přečtených kapitolách filozofických úvah klaun přišel.  Měl na sobě odrbané hadry, v ruce sekyrku a na nose velký klaunský černý nos. Místo očí dvě skleněnky a mezi nohama trvalou erekci, jež vystupovala až nabubřele a nezodpovědně z flanelových pyžamových kalhot. Chechtal se a přibližoval se k Jaromírovi, jež příjemně opilý se usmíval nad tím neskutečným divadlem, nad monstrem z hlubin šílenství, nad fantasmagorickým výjevem. Užíval si to až do té doby  než ho smějící se klaun udeřil do obličeje tupou stranou sekyrky. Okamžitě začal krvácet.

„Miluješ klauniiii? Miluješ??“ řval klaun hystericky, když už se Jaromír svalil na zem a s debilním výrazem ve tváři začal prosit. V kamnech zapraskalo dřevo a klaun se zamyšleně zadíval směrem k nim. Potom začal zase ječet „Kdo je tady šéf, kurva do piče?!!!“

Klaun si klekl k Jaromírovi, chytil ho za vlasy a jebal mu do ksichtu pěstí, dokud nevypadal jako shnilé rajče.

Takhle se tedy spolu seznámili. V tu chvíli ten umdlévající kandidát vět, ten polo impotentní intelektuální polomrd nevěděl, že s tím milým pánem stráví v dřevěné chatě v horském údolí tři dlouhé týdny,  po kterých z původního Jaromíra nezbyde nic než dvě koule obalené bublajícím hnisem jasného bílého světla.

Poslední věcí, kterou Jaromír uviděl, než upadl do bezvědomí,  byl klaun sedící na zemi a vykládající karty, už se nesmál, ani nekřičel, připravoval se na dlouhou hru. Na chodbě se svítilo. Stála tam malá holčička a dívala se na vstupní dveře do chaty, když se otočila směrem k Jaromírovi a klaunovi měla tvář stařeny, v ústech písek a v očích žluč.

Jaromír přijel na chatu hledat sám sebe, svůj střed, centrum duše, své jáství.

Pod nánosem zbytečných návyků a úzkostí byl tento vyzáblý čtyřicátník vlastně dobrým, ctnostným člověkem toužícím jen po smíření. Žil ve městě a většinu času nenáviděl Svět a sám sebe. Teď měl dostat lekci.

Jedenáctá vřískající kočka znamenala jedenáctý večer ve společnosti klauna, toho paňáci ve flanelovém pyžamu, které bylo jedenáctý den jejich společného ozdravného pobytu v přírodě  již zmuchlané a špinavé. Klaun netopil, Jaromír už nebrečel,  jen se chvěl zimou. Už ani klauna neprosil, už nesliboval hory doly jako první dny, jen trpělivě snášel další tupé rány silným dubovým klackem.

„Klaune prosím nech mě, klaune kdo jsi, klaune..“

Po deset dní klaun nepromluvil, byl ztělesněním Zla a Chaosu, byl to jeho pyžamový mejdan na chatě se slabochem Jaromírem, jež teď měl pykat za všechny silné, za všechny vítěze a úspěšné, za všechny ty, kteří Belzebuba ve svém nitru pokořili, ovládli silou lidské vůle, zhmotnili své ideály bez ohledu na pokušení, nebezpečí a pýchu zvítězili sami nad sebou.

Jaromír byl outsider, nikdy nic nedokázal, ve čtyřiceti dělal knihovníka, leštil hřbety vzácných svazků, sváděl studentky a doma potom tiše, jako myška, onanoval.

Dnes klaun poprvé promluvil. Ten hlas byl jako mrtvolné bublání bažiny, jako záchvěv hrůzy na pokraji útesu – nebyl z tohoto světa. Držel vřískající kočku za ocas a mluvil. „ jedenáctá kočka, jedenáctý den“

Bažina zabublala a Jaromír teď cítil nejen svoji krev ale také pot. Klaun začal tančit a pak uhodil kočkou o vyhaslá kamna. Přestala vřískat. Skleněnky bez výrazu se otočily k Jaromírovi a znovu to zabublalo. „Chce vědět proč je tady, chichichachá“ Pyžamo teď bylo celé od krve a špíny, k deseti kočičím hlavám se teď přidala další i s trupem a klaun se svalil mezi ně.

Klaun se zvedl a pokýval na něj. Zvolna a pomalu se ten odporný klaunský ksicht začal měnit v obličej Jaromíra z doby před jedenácti dny, tedy bez podlitin, bez roztrženého obočí, vyražených zubů a velkého tlustého jazyka rudého od injekcí, které mu klaun denně dával, aby hned nechcípnul bolestí a zimou.

Jaromír měl protáhlou tvář lasičky s úsměvem, poloúšklebkem, jež říkal – jsem politováníhodný, já za nic nemůžu, to oni, Svět a proklatý systém..Jeho šedomodré nevýrazné oči přitakávaly, nesmály se - jen žadonili. Každý kdo se podíval Jaromírovi do tváře, mu chtěl dát okamžitě pěstí. Řídké havraní vlasy učesané na patku, vystouplá brada a tenké rty, ten chlap byl jako medúza, tak působivý a přitom nehmotný.

Zíral teď do malého, zašedlého zrcadla na chodbě, snažil se skrz mlhu před očima zahlédnout ten svůj buzerantský Jaromírovský obličej. Ano, na okamžik toho chudáka zahlédl, potom se s tříštivým hlomozem zrcadlo  sesypalo k zemi jako stříbrný písek.

„Jedna dvě Honza jde“ ozývalo se tlumeně z pokoje „Nese pytel mouky“

Jaromír se ohlédl a viděl sám sebe ve věku pěti let – seděl ve starém křesle na nose klaunský nos a zpíval si. Na zemi u něj klečel klaun a dlouhým masitým prstem na něj mlčenlivě ukazoval. Jsi to ty, ty, ty? Ozvěna hlasu byla čím dál silnější.

Jaromír teď znovu plakal. Po všech tělesných útrapách, které musel v uplynulých deseti dnech snést ho nyní čekalo něco daleko horšího – nahlédnou do svého Belzezubem prokletého nitra a odhalit nekonečné prázdno, nicotu bez víry a naděje. Byl pacient a klaun byl jeho lékař, hrozný psychiatr ve flanelovém pyžamu zkoumající sekyrkou a dubovou palicí lidské přesvědčení.  Ryzost lidského ducha ztraceného kdesi v nákupních centrech a ordinacích psychiatrů.

Klaun teď seděl na zemi a plakal. Další prázdná skořápka naplněná jen lítostí a strachem.

Víme, my lidé, my konzumenti Světa, neohrožení uctívači pochybných pravd co je utrpení? Nemáme hlad, opíjíme se a onanujeme u porna. Trpělivě čekáme na svého Klauna.