Pozadí sporu Německa a Francie o budoucnost jádra v Evropě

Jakkoli se konflikt o budoucnost evropské energetiky mezi Francií Německem zdá být pro tuto chvíli zažehnán, je dobré se podívat, co za ním stojí.

Viděno povrchním pohledem, jde o střet národních energetických koncepcí, respektive ideologií, dvou největších evropských ekonomik. Francie a Německo se stále více rozcházejí v otázce energetické politiky. Spory se vedou zejména o složení skladby zdrojů elektrické energie.

Zatímco Německo se v průběhu energetické krize způsobené ruskou válkou na Ukrajině stejně jako zbytek Evropy zoufale snažilo vymanit z naprosté energetické závislosti na ruském plynu ideologickou orientací na obnovitelné zdroje a zavřelo své poslední jaderné bloky, Francie ze zeleného snu, kterému ostatně nikdy zvlášť nepropadla, spíše procitla. Jaderná velmoc se rozhodla znásobit své sázky na stabilní energetické zdroje a stavět nové jaderné bloky.

Německo tedy vyplo jaderky s vizí energetické budoucnosti ve větrnících a solárech. Tato budoucnost je ovšem minimálně krajně nejistá a zcela jistě velmi vzdálená. Berlín proto dále v elektrárnách pálí „vysoce ekologický“ plyn a uhlí. Francie místo toho hodlá posilovat svůj jaderný park novou generací evropských tlakovodních reaktorů (EPR).

Ideové pozadí těchto postojů hledejme v iracionálně obsedantním německém strachu z jádra po havárii ve Fukušimě a Francouzské historické hrdosti na svou jadernou sílu. To je ovšem jen povrch. V kořenech tohoto vnitroevropského sporu však leží jako vždy byznys.

Spory mezi Paříží a Berlínem se týkají využívání státem podporovaných investičních programů - Contracts for Difference, v jejichž rámci se vlády a výrobci energie mají dohodnout na pevné sazbě, kterou firmy dostanou za vyrobenou elektřinu. Pokud volatilní tržní ceny klesnou pod tuto dohodnutou sazbu, stát uhradí rozdíl energetické společnosti jako dotaci. Pokud se však spotové ceny vyšplhají nad tuto úroveň, výrobce vrátí rozdíl státu.
A zde je jádro pudla. Blok vedený Německem (patří sem i Lucembursko, Belgie, Dánsko či Nizozemsko) se obává, že Francie by uplatněním CfD na své stávající jaderné reaktory získala obrovské příjmy, protože dodává 70 % elektřiny v zemi za výrobní náklady nižší než jsou spotové tržní ceny. Ty by pak mohla přerozdělit svému průmyslu. Jakkoli za tím cítíme rovněž silný tlak plynové a OZE lobby, Berlín tvrdí, že má strach, aby německé společnosti „neemigrovaly“ do Francie za nižšími cenami energií. Paříž ze své strany rovněž hledá způsoby, jak podpořit svou státem řízenou energetickou společnost a provozovatele jaderných elektráren.

Konflikt byl v jednu chvíli natolik vážný, že o něm Emmanuel Macron a Olaf Scholz museli minulý týden na schůzce v Hamburku jednat bilaterálně. V této chvíli se zdá, že je vyjednán kompromis. Evropští ministři energetiky se 17. října ve snaze najít rovnováhu mezi dvěma největšími členy EU dohodli, že vlády mohou rozhodnout o uplatnění CfD na stávající jaderné reaktory.
Nyní je na tahu Evropská komise, která má zajistit, že případné výnosy nenaruší nepatřičné narušení hospodářské soutěže. Zda se to povede je samozřejmě důležité nejen pro EU jako celek, ale i pro českou energetiku. I u nás totiž cítíme velké pnutí ze strany silných hráčů, kteří mají moc nasměrovat zemi k nejasné budoucnosti dvou závislostí – na plynu a na obnovitelných zdrojích.