Cítil jsem se jako lovecký pes, který hledá stopu, který hledá stopu, kterou ztratil, cítil jsem se jako pes, co se plíží po chladném betonu města…
Stopoval jsem na Donau s tělem přitisklým k zemi. L. mi řekla, že dnes dělá, že se mám stavit……ale už ve chvíli, kdy mi řekla, že se mám stavit jsem věděl, že se nestavím, i když jsem jí řek, že se stavím, což jen potvrzovalo mé rozporuplné pocity, které jsem k ní měl…Chtěl jsem její duši, ale nechtěl jsem její pozu…ale její duše byla neuchopitelná, což mi také znemožňovalo uchopit její pozu…V její duši bylo něco co mi zdánlivě připomínalo M. - ten sebevhled, ta sebepitva, která na jedné straně hraničí až s masochismem a na straně druhé se schopností naprostého osvobození a ztráty jakýchkoliv zábran nebo strachu. Nevím proč, ale tyto dva extrémy mě vždy nějak přitahovaly…Slídil jsem na Donau, hledal stopu a ve chvíli, kdy jsem ji už cítil, jsem byl postřelen cynismem hipsterské mládeže v kavárně Futuro… Exl jsem bez rozmyšlení pivo, které jsem si tam objednal a beze stopy se vydal náhodným směrem, okolo podniku, kde L. roztáčí víno…chtěl jsem jít dovnitř a chtěl jí říct: „… ale jen tak náhodou jdu kolem“, ale musel bych lhát, navíc jsem na ni vůbec neměl náladu…měl jsem náladu jet na Alexander Platz, stoupnout si doprostřed a celou noc vykřikovat náhodná slova, jejíž smysl můžeš najít stejně jako souhvězdí na temné obloze … šel jsem okolo staré fabriky a v druhém patře hrála hudba, šel jsem dovnitř, bylo tam plno lidí, byla zrovna nějaká vernisáž…všude běžely videoprojekce, dal jsem si na dřevěném baru víno a ocitl se před projekcí, kde byly sekvence tančících vojáků, nasazených na různých místech Afriky,…další projekce byla z demonstrací v Egyptě…ulicí plnou demonstrantů prochází dva týpci- jeden hraje na kytaru a druhý na harmoniku, všude dým, zapálená auta a výstřely, postupně se k nim chaoticky přidávají ostatní a zpívají nějaká egyptské písně, mnozí z nich mají v rukách prázdné nábojnice, které zdvihají k nebi, chtějí tím ukázat, že se proti nimi střílí ostrými, hlouček s muzikanty za zvuku hudby postupuje stále blíže k epicentru boje, odkud je v pravidelných intervalech míjí lidé zasažení slzným plynem, anebo lidé zasaženi ostrými kulkami, krvácející s nohou, z rukou, z hlavy, ti dva týpci, co hrají na harmoniku a na kytaru si obvazují obličej mokrým ručníkem proti slznému plynu a za zvuku hudby postupují stále dál do epicentra. Přidává se k ním nějaký stařec a v agonii vykřikuje něco arabsky….z epicentra bojů je míjí stále více lidí kašlající, kvílející, plačící, vracející se do úkrytu, v dálce je v kouři matně poznat ozbrojence se zbraněmi v ruce, jak střílí proti davu, muzikanti jdou stále dál, harmonikář evidentně dostal dávku slzného plynu, svíjí se v křeči a kašle, ale přesto hraje stále dál, po chvilce se zbrchává a pokračuje dál do epicentra…kolem nich probíhají dva muži, kteří společně nesou třetího, který má ustřelenou nohu…kouř už je tak hustý že na záznamu nejde již skoro nic vidět, projekce končí ….projekce končí a já si sám sobě říkám „heftig“. Jdu do druhého patra na záchod, je tam jeden černoch uklízí, zhasíná zbylá světla a před vchod staví květináč s nějakou pokojovou rostlinou: „Jak se ta výstava jmenuje?“ zeptal jsem se ho …„Rendez-vous : sortie de mon corps.“ Řek mi „Líbila se ti projekce? „Nevím, co na to říct“ odpověděl jsem mu. Usmál se a řek mi, že dole je hustá party, šel jsem se podívat dolů do sklepa, hrála tam africká hudba a všichni byli těžce vyklidnění, dal jsem si pivo a sedl si sám ke stolu…napil jsem se a znovu se mi vybavila slova toho černocha: „Ve sklepě je hustá party“…došlo mi, že právě o tom je celá ta výstava: tančící, smějící se vojáci, dva muzikanti procházející válečným polem, jakoby se nic nedělo, party ve sklepě staré fabriky, která stojí uprostřed bojiště jménem Neukölln…Je to vše peklo: globální kapitalizace vesmíru, revoluce, demonstrace, mrtvý, postřelení, války, chudoba, náboženský fanatismus, zlo, dobro…..ale proti tomu nejde bojovat vážně- žádnými zbraněmi, to je kontraproduktivní, žádnými kecy o problémech třetího čtvrtého, pátého světa, to je egocentrické…. můžeš proti tomu bojovat jen jednou velkou party, party ve sklepě, v tvém sklepě musí být party, protože když máš párty ve svém sklepě, můžeš ji přenést i do jiných sklepů.…a žádný kecy u kulatého nebo pivního stolu…Něco jako Roberto Benigni v tom filmu „Život je krásný“…kde se svému malému synkovi, se kterým jej zavřeli do koncentráku snaží neustále dokázat, že vše co se tam odehrává je jen jedna velká hra, jedna velká show, jedna velká party…tak tragikomické, tak silné, tak….
V duchu jsem uvažoval o vizi celosvětového míru, když si za mnou přisedla hodně dobře vypadající blondýnka, naprosto mě vytrhla z mé kontemplace, tak že jsem na ni hodil trochu šokovaný výraz . „Seš tu sám?“ zeptala se „ jo“ řek sem „…. většinou chodím všude sám, jsem něco jak lovecký pes , hledám stále stopu, chápeš?“ „…Moc ne“ řekla….Řekla to tak neskutečně naivně, že mi to přišlo jako nejdokonalejší odpověď na to lehce zvrhlé popsání mého egoismu.. „Moc ne“ …ty dvě slova mě naprosto odpálily, zavrtaly se někam hrozně hluboko, až do morku mých kostí až do morku mé duše…úplně mě ovládly a já věděl, že od té chvíle cokoliv, co mi řekne ji bez mrknutí oka uvěřím, bavili jsme se spolu asi další půl hodinu a ona si pak ode mě vzala kontakt a řekla mi, že se ozve, ale mě stačil ten rozhovor s ní, víc jsem od ní nechtěl, stačil mi ten okamžik, kdy se vše zpřítomní, tvé myšlenky se dostanou na povrch, dostanou tělo, a ty si najednou uvědomíš tělo své vlastní….pomalu se zvedáš ze židle a pomalu se začínáš kroutit do rytmu africké hudby, kolem tebe prochází zhulení a opilí negři a ty se na ně usmíváš a oni se usmívají na tebe, protože oni ví kdo jsi a ty víš kdo jsou oni…pomalu se kroutíš, a to kroucení přechází v tanec, seš ve sklepě galerie, seš ve svém vlastním sklepě, a všude kolem výstřely a slzný plyn, ale tobě to je jedno, protože ty slyšíš tu hudbu…pomalu zvedáš své tělo loveckého psa ze země, cítíš stopu a tou stopou jsi ty sám…
