Byli jsme systematicky dušeni parabolami duše systému, který jsme sami spolutvořili, přijmout to něžné monstrum, které sám tvoříš jen kvůli tomu, aby si se od něj mohl osvobodit…svoboda bez útlaku je možná jen slovo do prázdna, vyhřezlý výdech narkózy tvého bytí…
ta sebepitva byla jen sebebitva…a to město o tom dalo radikální důkaz, město byla nedobytná žena…zrcadlo tebe samého, tvé bezedné duše. Ulice byly jako přízraky, které jsi vzýval v nejdivočejším blouznění zoufalství plavby bez břehu, lidé jako ostrovy, na kterých jsi mohl vydechnout a vyslovit své jméno…na chvíli uzřít tvar a pak se vrátit na svou vlastní bitevní loď, na které v šílené narkóze plachty prahnou po jižním větru, ale kormidelník je poblouzněn, má vize své ztracené lásky a žadoní po utkvělém pohledu do očí, který způsobí samovolné vytrysknutí slov…slov bez poskvrny rozumu, čistých slov, které se jako tenká nit odvíjí na kolovratu původního principu…město byla žena, kterou si se musel snažit dobít, i když byl tvůj boj předem ztracený stejně jako ten Sisyfův, slova dávala absurditě nádech magična… na počátku bylo slovo, slovo bylo kouzlo, které tě zdvihlo z vypleněné země nikoho -okouzleni svými sny vstávali jsme ze země dotekem hry….Rozum je jen přítěž, rezavá kotva na plavbě bez kurzu- nad pustým mořem obzor stoupá, darem plavby k hladině poutá…Toužíš uchopit sám sebe tam venku, protože tam vevnitř je chladno, sibiř…město jako místo teče tvými střevy a výsledek vždy poznáš na ranní toaletě, město jako žena proudí tvými sny a výsledek vždy poznáš, když ráno otevřeš oči..
