Cosi jsme chtěli v jeden okamžik, nad tíhou nečekaného a pod lehkostí chtěného
Tyto tři dny, které jsem strávil s M., mě naprosto odpravily, katapultovaly mé vize možností toho, co bych v příštích dnech, týdnech, měsících mohl dělat, do nejšpinavějšího lokálu tohoto astrálu. Ještě ne příliš staré jizvy z jejího pro mě bezdůvodného rozchodu se znovu otevřely a hodilo mě to do stejné křeče jako před vánocemi. Už jsem jí chtěl napsat, že ji nechci nikdy vidět, jenže můj existenciální konflikt, který plyne z mé celoživotní snahy uzdravit se, mi v tom zabránil. Je tu prostě psycho, a když před ním utečeš, tak ho nevyřešíš, jen ho někam vytěsníš a bude ti to dělat bordel stále.
Jak mi stále říká C.: „Svůj kufr si bereš stále sebou.“ Navíc si s ní celkem dobře rozumím i teď, když už necítím teplo jejího vnitřního těla, které pokrývá její zdrásanou gruzínskou duši. Ptal jsem se sám sebe: mám se nechat odpravit tím, že ji nebudu chtít už vidět, tím že ji vymažu, nebo tím, že ji budu dál vídat? Tato prastará otázka vytvořila v mé hlavě takový tlak, že jsem se musel po více než čtrnáctidenní abstinenci opít. Šel jsem s S. do knajpy, do knajpy, v které jsem poprvé potkal M., do knajpy, do které jsem vlastně tahal všechny ženské, s kterýma jsem se kdy snažil něco šéfovat, nebo které se snažily se mnou něco šéfovat… opil jsem se už po dvou pivech a S. taky, dali jsme jich ještě pár, a já S. řekl, že nikdy nebudu milovat bez lásky, S. se na mě podívala a svým slovenským, piešťanským přízvukem řekla, že mi jebe.
Šli jsme do klubu, kde jsem se svou křeč snažil dvě hodiny vytančit na parketě, trochu to pomohlo, ale ne nijak zvlášť, bavil jsem se s týpkem, který tam hrál na kytaru své písně, Pascal se jmenoval, řek jsem že jeho song „Its all over but please dont stop it“ je jedna z nejlepších věcí, které jsem za poslední dobu slyšel..…on mi řek, že si toho cení, a že mám přijít na jeho zítřejší koncert, řek sem, že možná a šel se znovu odkřečit na parket. Přišel tam J. spolubydlící M. a dal mi do ruky jointa nějakého modelu, který následně odpálil mou identitu do nečekaných a nechtěných vesmírů…Napadlo mě, že tento model nemůže být nic jiného, než můj haš, který jsem těsně po rozchodu s M. vyráběl v bolestném transu na statku v nocí a sněhem ošlehaném Schwarzwaldu… Tančil jsem jako kdybych měl zítra zemřít, tekly ze mě hektolitry potu, potu v křeči...asi po hodině jsem musel na chodbu, sed sem si na výklenek, smotal špinku a již poměrně vykašený ponořil svou mysl do příjemné prázdnoty nechutě na nic…
naproti mně si sedly dvě ženské a jedna z nich zavolala mé jméno… podíval jsem se na ně, šel k nim a poznal jsem, že to byly dvě z Francouzek, s kterýma jsem jednu dobu asi před třemi lety hodně kalíval…a s jednou z nich, s L., jsem dva měsíce šéfoval mě dodnes nepochopený vztah.. ale ta tam nebyla, byla tam E. její nejlepší kamarádka, kterou jsem tajně miloval, i když jsem byl s L. Ta druhá co tam seděla byla A. z Paříže, vždy totálně namyšlená, ale dnes kupodivu milá…Nevím z jakého důvodu, ale začal jsem jí házet komplimenty, i když jsem ty komplimenty ve skutečnosti chtěl směřovat na E., protože E. je fakt v klidu…To, že jsem si více všímal A., E. očividně urazilo….Když si obě dvě všimly mého křečového potu a toho, že se mi už motá jazyk, a že jednoduše melu sračky, které nikomu z nás lepší budoucnost nepřinesou, tak odešli tančit…
Uvědomil jsem si, že E. ve mně opět zapálila touhu, kterou jsem k ní pociťoval před třemi lety.. Začal jsem ji hledat a chtěl jsem, ať mi dá na sebe kontakt, že bych ji chtěl ještě vidět…Ve chvíli kdy jsem začal tančit, jsem ji zase uviděl, šel jsem k ní a řek jsem jí, že je obě chci ještě vidět, ale E. se na mě kysele podívala a ukázala prstem na A., vůbec nepochopila, že komplimenty, které jsem dával na první pohled mnohem hezčí A., byly ve skutečnosti směřované jí…Podíval jsem se na ni nechápavě a ona ode mě odstoupila, jako že se se mnou nechce bavit, řek jsem jí, že je stejně bláznivá jako před třemi lety, což vůbec nebyla pravda, protože teď už vůbec nebyla bláznivá, byla totiž úplně klidná, tahle poslední poznámka ji tak nepochopitelně dorazila, že na mě hodila hadí pohled, který rozemlel poslední zbytky mého srdce, které tam zbyly po M., na padrť, na pouštní prach, který jen čeká na katarzi větru, který by jej odvál do narkózy zapomnění…
šel jsem pryč s křečovým potem na obličeji, s teď již definitivně rozdrceným srdcem a s hlavou, co se houpala ve vzduchu jako hlava oběšencova, jehož oči zírají do minulosti, protože nedokážou snést tíhu toho co ještě nepřišlo a toho, co nebylo….Celou cestu zpět jsem si opakoval: Necítit křivdu, nečekat na slitování, necítit se jako oběť, udržovat možnosti při životě, i když tušíš, že se neuskuteční…udržovat oheň, prohnout se v ohni, neřešit hřešení, pitvat jen s něžnými noži…. Měsíc byl jako oko bez tváře, hleděl na mou zhuntovanou duši a já šel s hlavou vztyčenou k ranním modřinám, které na sobě člověk vždy po chtěně- nechtěné noci najde.
Po cestě jsem ve stínu jedné z budov potkal bezdomovce, měl tvář ve tmě a svítily mu jen oči, měl jsem pocit, že už by každou chvíli mělo začít svítat, zeptal jsem se ho jestli neví kolik je. On se na mě těma očima podíval a řek:
"Je jen tolik, kolik je."
