Posledních pár týdnů začalo tohle město /Freiburg/ vraždit mé sny jako na běžícím páse, bylo to jakoby ti někdo píchnul stříkačku s depresí, bylo zbytečné dělat cokoliv, dokonce i se zabít… Asi před týdnem mi zavolal týpek, co organizuje dobrovolníky na Berlinale a chtěl mi tam na dva týdny nabídnout nějakou práci. Mluvil asi patnáct minut o svém životě, ale o práci, kterou bych tam měl dělat, mi neřekl ani slovo. Řekl mi, že se možná ještě ozve a možná ne. Tento rozhovor mi tak utkvěl v hlavě, že mě napadlo jen tak z prdele odpovědět na čtyři inzeráty ohledně bydlení v Berlíně… asi za patnáct minut mi volá týpek - Čech, co žije v Berlíně, že jeho pokoj je na tři měsíce volný, řek jsem, že to je v klidu, že to beru, že o víkendu přijedu…
Celé to trvalo jen čtyři dny, ve středu jsem mluvil s tím Čechem a v neděli sedím v autobuse do Berlína. Ani jsem nestihl vytvořit si nějaké iluze o tom, co tam budu dělat, prostě nevím, prostě tam jedu.. bez vizí, bez snů, bez iluzí, bez práce, bez budoucnosti, jen s minulostí, co se mi sápe na záda jako ožrala, co chce nějaký prachy na další levný víno…Minulost sockuje …minulost je stará děvka…Když jsem oznámil M., že se za dva dny stěhuju z Freiburgu, řekla jen že s tím má problém, ale že to není problém…Dva a půl měsíce jsem se z ní snažil vytáhnout ty čtyři jednoduchá slova: „Ich liebe dich immer“, ale nevytáhl, její gruzínská hrdost je na mě příliš, nemá cenu dál čekat, nemá cenu nosit vodu do studny, včera jsem se s ní naposled před odjezdem viděl, byla krásná, vůbec ne tak jedovatá jako poslední dva měsíce, byla taková jako když jsem ji viděl poprvé, byla milá, byla jako vyměněná, jako by si člověk uvědomil, jak je pro něj ten druhý důležitý teprve když zjistí že jej ztrácí... Řek jsem C., že nechápu, proč ženské ukážou upřímně své city teprve až když zjistí že o něco přichází…C. k tomu jen dodal: „Sie fuktionieren so.“ /Ony tak fungují/…Ano ony tak fungují, ale možná že tak fungujeme všichni…..a pak ještě dodal…“Ja es ist Sauerei, aber ist einfach so..“/jo je to svinstvo, ale je to jednoduše tak/
A tak opouštím tohle město zeleně, dobrého výdělku a latentních nacistů jak mluví o Freiburgu osvícení Němci.. potkal jsem tu lásku a bolestnou sebepitvu… Díky M. jsem se vymanil z nekonečného masochistického kruhu chlast- detox a nahradil tento kruh kruhem vyjádřeno- nevyjádřeno….Díky C. jsem zjistil, že musíš vždycky dovnitř a ne ven, a když už ven, tak jen proto, aby si mohl zase dovnitř… a že je jednoduše nesmysl utíkat před civilizací někam do hor, na opuštěná místa, vytvářet komuny, pěstovat zeleninu a jiné kraviny a trávit společné večery u kamen s dvoudeckou BIOvína v jedné ruce a BIObrkem v druhé a meditací nad nicotou…NEEEE, neee nikdy!!! Vy všichni, co tohle máte v plánu nedělejte to, věřte mi, zažil jsem to pět měsíců s C., vše je to jen útěk před něčím, seš ve městě a chceš tam před něčím někam utéct, ale nevíš přesně před čím a tak utečeš do hor a tam zjistíš, že chceš vlastně utéct jen před sebou samým, ale to nejde…všechny tyhle tendence utíkat z civilizace a vytvářet post-hippícké komuny, které se tváří jako revolta proti systému, jsou ve skutečností jen produktem tohoto systému…..revolta musí vyjít zevnitř ne z venku….
Virus s depresí , kterou mi před pár dny někdo stříkl přestává působit, začínám mít dojezd, dojezd na dálnici do Berlína.. Někde uvnitř cítím, jak se z blankytné beztvaré hmoty rodí nové struktury nové sny, které obalí tvou duši neonem hry, bavlnou neočekávaného…když jedete po německé dálnici máte dojem, že existují jenom dálnice a že města jsou u nich jenom postavené a taky máte dojem, že ty dálnice nemají žádné zatáčky vedou stále rovně, nevím jak to dělaj…
