Na pomoc uprchlíkům Česko loni poslalo 35 miliónů korun. Podle iDnes putovalo 20 miliónů do Jordánska a Libanonu, kam se uchýlili utečenci ze Sýrie. Zbytek částky pak pomohl lidem v Gaze, Iráku, Jižním Súdánu, ve Středoafrické republice a na Ukrajině. Dalšími penězi jsme přispěli obětem záplav v Pakistánu a na karibském ostrově Sv. Vincent a na podporu řešení humanitárních problémů v Barmě a v Etiopii.
Tleskám – lidé si přece mají pomáhat bez ohledu na státní hranice a etnický původ. Jenže do toho přichází zpráva, že zařízení pro opuštěné či odebrané české děti Klokánek dluží desítky milionů na sociálním a zdravotním pojištění. Může za to český stát, který mu posílá peníze s několikamesíčním zpožděním. “Na stovky dětí, o které se staráme, stát nedává ani korunu,” dodala zakladatelka sítě Klokánků Marie Vodičková. “Musíme žít z darů veřejnosti.”
A tady je prostě něco špatně, i když na první pohled to není dilema typu “buď – a nebo”. Státní rozpočet České republiky má výdaje 1,1 bilionu korun, takže by se tam měly najít peníze jak na problémy někde na druhém konci světa, tak na české děti. Jak se ale zdá, v praxi to moc nefunguje. Pomáháme cizincům, zanedbáváme vlastní. Je módní adoptovat na dálku dítě v Africe, ale adoptovat Roma z Ostravy (byť třeba stejným způsobem), který má úplně stejné potřeby, moc lidí bohužel nenapadne.
Je to škoda, vážení – budoucnost mých dětí (a českých dětí obecně) mi přeci vždycky bude mnohem přednější než budoucnost dětí někde na druhém konci světa. Že to vypadá sobecky nebo snad dokonce xenofobně či rasisticky? Vůbec ne, jde jenom o priority. Pomáhat cizím lidem můžete až ve chvíli, kdy vaši pomoc nepotřebují sousedé, přátelé a známí. Prostě ti, se kterými vás něco spojuje. S Čechy v nouzi mne spojuje česká kultura a cítím k nim větší solidaritu než s Jurdánci, Lybijci nebo Pákistánci v nouzi. České děti jsou moje budoucnost, zatímco africké děti jsou budoucnost Afriky. Neznamená to, že bych jim nechtěl pomoci v nouzi. Určitě je to potřeba, jenže až poté, co nebudou v nouzi české děti.
Absurditu celé věci asi nejlépe dokazují “pomáhací” a charitativní sběry barevných víček od PET lahví. Jistě je znáte – děti je ve školách střádají proto, aby jiné děti získaly peníze na léčbu různých vážných a dlouhodobých nemocí. Pytel víček škola pošle zpracovatelské firmě a ta za potřebným vyplatí příslušnou částku. Že je to výborný nápad vím už proto, že se do něj aktivně zapojují i moje dcery. Sbírání víček je z výchovného hlediska určitě lepší než posílání peněz, jejichž skutečnou cenu školáci neznají. A navíc moje dcery přesně vědí, komu víčky pomáhají.
Problém je jen v tom, že na konkrétní české nemocné děti musíme sbírat víčka, zatímco anonymním cizincům z druhého konce světa posíláme desítky milionů. Co kdybychom to celé otočili? Stát ať přestane z našich daní hasit cizí problémy a finančně ať raději pomáhá Klokánku. Čeští školáci ať sbírají víčka na humanitární problémy v Africe, Pákistánu, Barmě… Připadá vám to absurdní?
Výhoda přece bude i v tom, že se tak mé dcery naučí solidaritě s cizinci. Nebo je to snad politicky nekorektní?
Takže pomáhat africkým nebo českým dětem? Rozhodně všem!
