Na světě existuje spousta mýtů, polopravd a omylů, které lidé považují za pravdivé. Jen málo jich je ovšem tak rozšířených a všeobecně přijímaných jako tento. V mládí jsem mnohokráte slyšel tu otřepanou větu, že za války dochází k obrovskému technologickému pokroku, který je posléze použit v běžném životě. Média dokázala mnoho lidí o této „iracionální nepravdě“ dokonale přesvědčit. Možná si teď říkáte sami, copak to tady ten člověk píše? Vždyť je to přece nezpochybnitelné? Jak to tedy ve skutečnosti je?
Válka sebou přináší naprosto jedinečné podmínky. V těchto jedinečných podmínkách se umně využívá propaganda. Ta propaganda, která pak vytváří tyto zcela chybné názory. Jejím cílem je lidi přesvědčit o nutnosti válečného úsilí s použitím jakýchkoli metod, tedy i lží. A jak se říká - tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Koncept tohoto od základu nepravdivého tvrzení lze však velice snadno napadnout a budeme-li se jím zabývat trošku hlouběji, zhroutí se jako domeček z karet. Z čeho tedy pramení mé přesvědčení o mylnosti tohoto tvrzení?
Z jednoduchého faktu - stát je špatný hospodář. Milton Friedman vytvořil velice známou a krásnou tabulku využití peněz, ze které jednoznačně vyplývá, že největší alokační efektivnosti zdrojů je učiněno za dost, využíváme-li své peníze pro sebe. Využití svých peněz pro někoho jiného je efektivní méně, ale přesto lepší, než použití cizích prostředků pro sebe. V tomto případě totiž postrádáme šetrnost. (Z cizího se přeci jen utrácí lépe.) Nejméně efektivní situací alokace zdrojů je ta, kdy rozhodujeme o cizích penězích pro někoho jiného. To je prakticky problém všech státních zakázek - vojenské a válečné nevyjímaje.
Byrokratický systém tyto peníze vezme a přelije do nějakého válečného výzkumu, který se mu v tu chvíli jeví jako nejlepší. Bez znalosti detailnějších informací prostě peníze vysype. Nejsou totiž přímo dotyčného člověka,jenž o nich rozhoduje, a tak není důvod zabývat se detailně tím, kam peníze vlastně jdou. Poté si odškrtne splněný úkol a čeká na vyplacení mzdy za odvedenou práci. Tyto peníze se pak, jakkoli dobré mohou být byrokratovy úmysly, v systému z větší části utopí. Přitom mohly být použity zcela jinde, na jiné a jistě užitečnější účely. O těchto příležitostech ale ví pouze jednotlivec díky své rozptýlené znalosti (koncept rozptýlené znalosti vytvořil a podrobně rozebral F. A. Hayek ve svých pracích), kterému moc záleží na tom, co se stane s jeho penězi. Velmi dobře ví, že na tom závisí jeho osobní prospěch či budoucí zisk, a proto by nikdy neinvestoval do vědeckého programu, ve kterém by neviděl žádný ziskový potenciál. (byť nemusí být nutně vyjádřen penězi) Nikdy by tedy své peníze neinvestoval do výzkumu, o kterém by nebyl přesvědčen, že mu v budoucnu přinese kýžený benefit.Tohle státní byrokrat neřeší, prostě peníze vylije do portfolia válečných výzkumů a on už se nějaký ujme. Ano, nakonec možná 5 – 10 % peněz skutečně přinese nějaké výsledky, ale zbylých 90 % prostředků prostě nenávratně zmizí. Tyto prostředky přitom byly ve formě daní lidem odebrány a ti je nemohli využít pro své vlastní investice. Společnost tedy chudne a chudne v kontrastu toho, jak by bohatla, kdyby k žádné válce nedošlo. Bez války by společnost byla bohatší a mohla investovat své větší prostředky (plynoucí právě z tohoto bohatství) do širokého spektra příležitostí - výzkum a vývoj nevyjímaje. Takto vynaložené peníze by pak měly daleko větší návratnost.
Další problém alokační neefektivnosti je pak spojen i se samotným účelem zkoumání. Za války je většina věcí vyvinuta se záměrem ničit. Pakliže by byl tedy argument o rychlejším technologickém pokroku ve válečném stavu pravdivý, byla by v současné době nejlepší ekonomikou světa Haiti. A v neposlední řadě existuje ještě jeden velice pádný argument proti tomuto tvrzení. I kdybychom snad připustili, že technologický pokrok za války a bez ní je srovnatelný, musíme se slovy mého vyučujícího doktora Tajovského zeptat:
„myslíte si, že ti mrtví by s tím souhlasili?“ (Phdr. Ing. Tajovský)
