"Vážení přátelé, milí hosté, naši bývalí studenti, je mou milou povinností přivítat vás na oslavě dvousetleté existence našeho vzdělávacího ústavu, kolínského gymnázia," započal svou uvítací řeč stávající ředitel, pan Ivo Zachař.
Není to pouze láska k jeho práci (která se mu fakticky stala již koníčkem) a jeho všeobecná oblíbenost u studentů, jejich rodičů a přátel školy, která zapříčinla, že je pan Zachař (nedávno čerstvě 114letý) ředitelem kolínského gymnázia nepřetržitě již od roku 1995, tedy neuvěřitelných 78(!) let v řadě. Za jeho až buldočí (v dobrém slova smyslu) vytrvalostí a obětavostí stojí i ryze praktický důvod, konkrétně tzv. Ozdravný konsolidační vládní balíček (od roku 2023 celkově již padesátý v pořadí), který nadávno představila vláda prostřednictvím jejího premiéra, pana Petra Fialy mladšího, respektive ministra práce a sociálních věcí, pana Mariana Jurečky nejmladšího, jehož součástí je nejen plánované snížení aktuální inflace na trojcifernou hodnotu (tedy pod 1 000 %), ale především zvýšení hranice věku odchodu do důchodu na 119 let.
"Zkrátka, do důchodu mi zbývá ještě pět let," vysvětluje pan ředitel Zachař a dodává: "Poté ale již definitivně uvolním své místo někomu mladšímu a skončím, přesluhovat rozhodně nehodlám, to vám slibuji!"
***
"Na co jezdíš?" vyzvídá jedna z účastnic oslav, maturantka z roku 1994, nedávno čerstvě 97letá Renata Kedziorová, když si obdivně prohlíží invalidní vozík své spolužačky.
"Na solární pohon, Renčo, a ty?" vysvětluje její bývalá spolužačka, o pár měsíců mladší, 96letá Denisa Cháberová.
"Já na vodík, Denisko. Je na něj celkem spolehnutí, nejsem tolik závislá na počasí jako ty," dodává Renata a s neskrývaným a až láskyplným obdivem přejede pohledem svůj invalidní vozík.
"A co ty, Tomáši?" přidá se k tématicky zaměřenému rozhovoru dvou svých bývalých spolužaček celoživotní vyznavačka zdravého životního stylu, 96letá Lenka Holubářová, opírající se přitom o své čerstvě pořízené skládací čtyřkolové chodítko pro seniory.
"Můj invalidní vozík je teprve prototyp, Lenko, prozatím ho pouze testuji, do sériové výroby půjde až za nějaký čas," vysvětluje její bývalý spolužák, milovník a obdivovatel moderní techniky, dnes 97letý Tomáš Mařatka a dodává: "Ovládá se výhradně mými vlastními myšlenkami, žádná mačkátka, hejblátka, čudlíky, zkrátka žádná mechanika, chápete, holky?"
"Hustýýý," vydechnou sborově jeho spolužačky a obdivně (některé z nich téměř až zamilovaně) si jeho vozík neustále a do všech detailů podrobně prohlížejí...
***
"Pan profesor Plešinger letos nedorazí, pane řediteli?" vyzvídá nesměle na panu Zachařovi další z maturantů z roku 1994, čerstvě 97letý Libor Jehlička, neúnavný a pilný organizátor a svolavatel všech možných setkání, srazů a velesrazů, a to nejen svých vlastních bývalých spolužáků z gymnázia, základní školy, mateřské školy a jeslí, ale i studentů z ostatních ročníků kolínského gymnázia.
"Bohužel, panu Plešingerovi to letos nevyšlo, Libore," vysvětluje ředitel Zachař důvod neúčasti čerstvě 135letého celoživotního milovníka běhání Stanislava Plešingera a dodává: "Víš, Libore, pan Plešinger je totiž od loňského 31. prosince stále ještě na trati posledního ročníku jeho oblíbeného Silvestrovského běhu na 3 km v kolínských Borkách. Ale buď v naprostém klidu, co mám nejčerstvější informace, měl by se aktuálně nacházet zhruba ve dvou třetinách trati, nedaleko tenisových kurtů u Labe, tudíž do cíle na atletickém stadionu by se měl bez problémů dostat zhruba na přelomu srpna a září," uklidňuje starostlivého Libora pan ředitel.
***
"Holky, mrkněte se támhle nahoru, vidíte ji tam také?" vznáší další z maturantek z roku 1994, 97letá Iva Fišerová, dotaz na své bývalé spolužačky, když svůj pohled zaměří na šplhací lano v tělocvičně, kterou si, i mimo ostatních učeben gymnázia, přišly v rámci oslav prohlédnout bývalé maturantky zblízka.
"Ty jako myslíš, že je to vážně ona?" podiví se Renata Kedziorová a dodává: "A víš, že asi jo, ta podoba tam tedy je. Ale hele, nějak mi to nevychází časově, jako matematicky, víš? Tohle totiž vypadá spíš na její dceru."
"Blbost, holky, ona přece měla pouze tři syny, dceru žádnou neměla, to vypadá na její vnučku," přemýšlí nahlas Denisa Cháberová.
"Holky, vy mě tedy vážně bavíte. Prej dcera, prej vnučka, já se z vás picnu," vmísí se rázně do hovoru Lenka Holubářová a dodává: "Tohle přece může být jedině její pravnučka, na to vemte jed!"
"Jééé, nazdar děvčata, přijely jste také na oslavy, ano?" vítá s rozzářeným úsměvem na tváři své bývalé "spolustudentky" ze souběžného ročníku, taktéž maturantka z roku 1994, stávající dlouholetá učitelka tělesné výchovy na zdejším gymnáziu, 97letá Renata Hoppová, když se ladně spustí ze šplhacího lana ve výšce pěti metrů zpět na zem.
"Takže je to vážně ona!" vyhrknou sborově překvapené až šokované bývalé maturantky.
"Právě tady teď makám na svém pravidelném dopoledním kruháči, víte? Myslím jako kruhový trénink, chápete?" vysvětluje s úsměvem Renata a dodává: "Za chvíli se vám budu určitě naplno věnovat, teď ale buďte tak moc hodné a popojeďte mi se svými invalidními vozíky a chodítky z cesty, ať mohu projít, ještě si tak na půl hoďky zaskočím vedle do posilky na bench press. Myslím jako na zvedání činek, chápete?" vysvětluje svým bývalým "spolustudentkám", dnes již tedy plně invalidním důchodkyním, energií sršící hyperaktivní Renata (mimochodem, aktuální mistryně světa na běžeckých tratích od 60 metrů až po ultramaraton v kategorii 97 let a více) a v poklusu mizí za dveřmi zdejší gymnaziální posilovny.
"Děvčata, chápete to? To mi hlava nebere, ta holka snad nestárne," bezradně kroutí hlavou Iva Fišerová.
"A ten její vyzývavý outfit, všimly jste si? Takhle odvážně se oblékat, navíc v jejím věku? Neuvěřitelné, ta holka nemá žádné zábrany," dopňuje Ivu Denisa.
"Ale co, nás nenaštve, holky. Až to tady celé skončí, zajedeme si společně do cukrárny a pořádně si dopřejeme. Pche, prej kruháč, prej benchpress," uzavírá rázně celou diskuzi Renata, s opovržením se ještě podívá směrem k posilovně, aby hned poté svůj invalidní vozík na vodíkový pohon rozjela chodbou z tělocvičny zpět do útrob hlavní budovy gymnázia na maximální možnou rychlost...
***
"Tak vážení, kde to vázne?" táže se, již poněkud podrážděně, čerstvě 141letý, bývalý dějepisář a latinář, pan profesor Dušek, na prostranství před hlavním vchodem do budovy gymnázia, když ho již asi dvoutisící účastník oslav z řad bývalých studentek a studentů požáda o společnou fotografii. "Mnozí z vás jste o celé jedno století mladší než já, ale všechno vám trvá, na můj vkus a vzhledem k mému aktivnímu způsobu života, příliš dlouho, takhle bychom tady byli až do půlnoci, vážení," posteskne si pan profesor a prosebně hledá v davu svým pohledem svého bývalého oblíbeného studenta Libora Jehličku.
"Takže, vyhlašuji posledních pětset společných fotografií s panem profesorem Duškem!" pohotově vše organizuje 97letý Libor, pečlivě odpočítává posledních pětset zájemců o fotografii s panem profesorem a všechny je formuje do úhledné až předpisové řady, která se vine směrem od gymnázia až ke vchodu do nedalekého plaveckého areálu, přičemž poslednímu zájemci v řadě bedlivě klade na srdce, že on je již skutečně definitivně poslední a ať si tedy za něj již nikdo další nestoupá. Viditelně uklidněnému profesoru Duškovi se tak na tváři již opět rozzáří jeho typický úsměv, přesto si na úplný závěr neodpustí poznámku:
"Jo, a nemyslete si, že vám na oslavy 250. výročí gymnázia zase přijdu. Nic takového, tentokrát zůstanu pěkně doma a raději si přečtu nějakou zajímavou knížku!"
V Kolíně, dne 27. května 2073
***
Napsáno (s upřímnou úctou, s opravdovou láskou a s náležitým respektem a pokorou ke všem výše jmenovaným) při příležitosti oslav 150. výročí založení kolínského gymnázia, které se uskutečnily v sobotu 27. května 2023 v Kolíně.
Filip Fuchs
