Ukrajinci všude, kam se podívám aneb Moje trpká osobní zkušenost z nákupu v supermarketu

Nechci působit dojmem rasisty, či xenofoba, nicméně jednu ze svých nedávných návštěv supermarketu bych asi nejvýstižněji charakterizoval prostým (ale o to více pravdivějším) příslovím, rčením: Čeho je moc, toho je příliš.

Šok první. Ač jsem tomu vlastně zpočátku vůbec nevěnoval svou pozornost, zpětně si vybavuji, že již při zaparkování svého vozu na parkovišti u supermarketu jsem byl poněkud zaskočený vysokým počtem ukrajinských SPZ na kolemstojících vozech. Skutečně, najít mezi záplavou automobilů, zaregistrovaných na Ukrajině, alespoň jeden s českou (nedej bože s pražskou) SPZ, byl téměř nadlidský úkol a musím se přiznat, že v sektoru parkoviště, ve kterém jsem svůj vůz zaparkoval já, se skutečně žádný takový nenacházel. 

Šok druhý. Bohužel, stejně nemilé překvapení mě čekalo i uvnitř samotného supermarketu, jehož celým prostorem se linula ukrajinština z úst nakupujích a mezi sebou navzájem čile diskutujících zákazníků. Česky hovořícího zákazníka abyste mezi nimi pohledali. Snad pouze v úseku lahůdek a masných výrobků jsem zaslechl cosi, co mi vzdáleně připomínalo češtinu, ale pomyslnou ruku do ohně bych za to také nedal. Když navíc o chvíli později mému nákupnímu vozíku vběhla v uličce s cukrovinkami do cesty skupinka hlasitě křičících, rozdováděných a až rozjívených dětí (samozřejmě, že ukrajinských), začal jsem bez přehánění upřímně litovat, že jsem do prodejny vůbec vstoupil a zařekl se, že konkrétně sem již příště nakupovat opravdu nepůjdu.

Šok třetí. Nicméně, když už jsem v prodejně byl, rozhodl jsem se svůj nákup dokončit. Bohužel, v oddělení drogerie, respektive pánské kosmetiky, došlo k dalšímu nemilému překvapení. Když jsem se totiž opodál stojící pracovnice supermarketu dotázal, kde přesně najdu značku své oblíbené vody po holení, čekalo mě z její strany pouze bezradně pokrčené čelo, vytřeštěné oči a bezmocné rozhození rukama. Dotyčná slečna totiž byla Ukrajinka (jak jinak, že?) a nerozuměla mi ani slovo! Z čirého zoufalství nad vzniklou situací jsem proto oprášil své dávné znalosti ruštiny a tzv. "rukama nohama" se s dotyčnou pracovnicí nakonec přece jenom nějak domluvil, načež jsem se svou oblíbenou vodou po holení a s ostatním zbožím ve svém nákupním vozíku doslova pelášil k pokladně, abych odtamtud byl už konečně a co nejrychleji pryč. 

Šok čtvrtý. Skutečnost, že i na pokladně obsluhovala Ukrajinka mě vlastně už vůbec nepřekvapila a fakticky mě nechala ledově klidného, alespoň tedy navenek, neboť uvnitř mě to silně vřelo a stálo mě hodně přemáhání, abych tzv. neupustil páru a pěkně od plic a nahlas si nezanadával. Když jsem následně na parkovišti usedl do svého vozu, několik minut jsem v něm pouze nehybně seděl a rezignovaně se díval chvíli ven před sebe, chvíli do palubní desky. Pocit, který jsem měl v ten moment v sobě a kterým jsem byl celý nepříjemně naplněný, jsem totiž dlouho nezažil. Vlastně, musel jsem si položit otázku, zda jsem ho v životě vůbec někdy zažil. Cítil jsem se totiž jako bych byl cizincem ve své vlastní zemi, jakýmsi vyděděncem (a snad až "rukojmím"), na kterém nikomu nezáleží a který je všem ve svém okolí tzv. volný.

Opravdu, byl to hodně nepříjemný pocit, který bych nepřál zažít ani svému nejúhlavnějšímu nepříteli a jak jsem napsal již v úvodu, nejsem rozhodně žádný rasista, či xenofob a mezi Ukrajinci mám navíc již po desítky let řadu spolupracovníků, obchodních partnerů, kamarádů a opravdových přátel, ale v tomto konkrétním případě opravdu platilo, že: Čeho je moc, toho je příliš.

Netuším, jak to máte v tomto směru vnitřně nastavené vy a předem se omlouvám všem, kterých se můj postoj dotkne, ale já za sebe na rovinu říkám, že mi stav, kdy v supermarketu fakticky vidím Ukrajince všude, kam se podívám, opravdu nepřijde normální. Pominu přitom tu skutečnost, že drtivou většinu zákazníků supermarketu tvořili výhradně Ukrajinci. Jistě, je to přinejmenším hodně zvláštní, ale budiž, stát se to může. Abych ovšem jako zákazník nenarazil během několika desítek minut, strávených v rozlehlém areálu prodejny, na jediného zaměstnace, hovořícího plynně česky? Tohle mi již moje hlava tzv. nebere a je mi z toho opravdu hodně smutno a trpce, obzvláště při představě, že by se právě tento trend měl stát do budoucna běžným standardem. Ještě jednou tedy, prosím, přijměte mou omluvu vy všichni, kteří výše popsané, narozdíl ode mě, jako žádný zásadní problém nevnímáte. Já osobně si nicméně opravdu nemohu pomoci, skutečně mě tento stav mrzí, trápí a v jistém ohledu dokonce až štve. 

Na úplný závěr a pro úplnost ještě doplním, že svůj nákup jsem provedl na prodejně METRO Cash and Carry, sídlící na prospektu Petra Hryhorenka č.p. 43 v Kyjevě, během své loňské podzimní pracovní návštěvy Ukrajiny.