Proč si díla Milana Kundery nevážím a nikdy vážit nebudu

V souvislosti s úterním úmrtím česko-francouzského spisovatele, pana Milana Kundery, bylo napsáno již mnohé. Mě osobně nejvíce zaujaly polemiky a úvahy na téma, zda si máme, jako čtenáři jeho knih, jeho díla vážit, či nikoliv. 

Tato otázka nabývá na svém významu především v souvislosti s tolik diskutovaným a všeobecně hodně "problematicky" vnímaným Kunderovým mládím, respektive s jeho básnickou tvorbou z období 50. let minulého století. Nevím jak vy, ale já za sebe osobně mohu říci (ostatně, již nadpis mého blogu to hodně naznačuje), že k otázce toho, zda si díla Milana Kundery vážit, či nikoliv, zaujímám, a to již dlouhodobě, zcela jasný a naprosto konzistentní postoj.  

Jedno z pomyslných "nejčestnějších" míst v mé knihovně, respektive v několika knihovnách, po celém našem rodinném domě, zaujímá Kronika 20. století. Kdo z vás tuto knihu "osobně" znáte, tak víte, o jak "prostorově" objemnou knihu se jedná. Vždy, když si ji z knihovny vyndávám, napadne mě, kolik kilogramů vlastně může jejích téměř tisíc šest set stran vážit. Nikdy k tomuto "finálnímu" kroku, tedy k jejímu faktickému převážení, ovšem nepřistoupím. Přijde mi totiž zcela absurdní a vůči knize samotné, vůči jejím autorům, vrcholně nevkusné a nedůstojné, zjišťovat si přesnou gramáž toho, či onoho literárního díla. A naprosto stejně to mám i s díly Milana Kundery. Jak jsem již napsal v nadpisu svého blogu: ani jeho literární díla (ať již jednotlivě, či po více kusech najednou) si nevážím a nikdy v budoucnu ani vážit nehodlám. 

Připadá mi totiž téměř až zvrácené, přistupovat k literárnímu dílu úplně stejně jako k pomyslné "housce na krámě", respektive k pytli, či bedýnce brambor, ze kterých následně odpočítám, odvážím potřebný počet kusů, abych tak dosáhl požadované celkové hmotnosti. A vlastně mě ani nenapadá důvod, proč si to, či ono literární dílo vážit, proč zjišťovat jeho přesnou gramáž?

Budu-li třeba chtít prostřednictvím pošty někomu zaslat dvě a více knížek, vložím je přece do balíčku úplně všechny, bez ohledu na to, zda výsledná váha balíčku bude taková, či maková, respektive, zda přesáhne nějakou "hraniční" hodnotu, při jejímž překročení zaplatím za odeslání balíčku vyšší částku. Chci-li třeba někomu ze svých blízkých udělat radost, pošlu mu právě tři knihy, o kterých bezpečně vím, že ho potěší a ne pouze jednu, jenom proto, abych tak ušetřil za poštovné. A stejný princip uplatním třeba i při odletu na dovolenou. Budu-li si zkrátka chtít ve své oblíbené turistické destinaci přečíst knihu třeba právě od pana Kundery, nebudu ji do svého po okraj naplněného zavazadla ukládat až na úplný závěr, abych riskoval, že se mi do něj již nevejde, ale vložím si ji do něj naopak jako jednu z prvních, respektive na úkor jiných nepotřebných a zcela zbytečných věcí, typu pátého ručníku, třetích plavek apod, tak, aby se mé zavazadlo bez problémů vešlo do váhového limitu, předepsaného leteckou společností. 

Knihy obecně jsou pro mě, a to již od mého útlého dětství, kdy jsem se ve svých čtyřech letech naučil číst a psát, něčím až posvátným. Miluji třeba jejich vůni, když je poprvé rozevřu a přivoním k jejich stránkám. Nebo, mnohdy láskyplně až nábožně, přejedu rukou jejich desky, respektive obal, "pohladím" si je, to když se jedná o knihu, či o autora, mému srdci nejbližší. A také se k mnohým knihám opětovně vracím, tedy, přestože jsem je v minulosti již několikrát přečetl, přečtu si je znovu, aniž bych přitom takto strávený čas považoval za ztracený. Naopak, kolikrát mě až překvapí, že stejná kniha ve mně zanechala zase o trochu jiný dojem, vyvolala ve mně další nové pocity, než při jejím posledním přečtení. Jistě to tak míváte i vy.

Literární díla a umělecká díla obecně, vnímám jako nedílnou součást jejich autorů, kteří do nich vložili svou duši, kus sebe samých, a mně, jako jejich čtenáři, respektive obdivovateli, tak prostřednictvím svých příběhů umožňují poznat a pochopit i je samotné. Vážit si jejich díla, tedy zjišťovat jejich přesnou gramáž (ať již prostřednictvím elektronické, či mechanické váhy) mi proto přijde jako naprosto nemístné, scestné, absurdní a vůči jejich autorům neuctivé a nedůstojné. 

Pohybuji se zde na blogu tzv. již nějaký ten pátek, konkrétně bezmála dekádu a půl, proto moc dobře vím, že drtivá většina z vás, mých kolegyň blogerek a kolegů blogerů, jste vzdělaní lidé na úrovni, lidé se schopností vnímat a chápat krásu a hloubku toho, či onoho literárního díla. Za ta dlouhá léta zde na blogu jsem vás již důkladně a dostatečně poznal, nikdy se ve vás nespletl, a i proto nyní bezpečně vím, že i vy přistupujete k dílům Milana Kundery s patřičnou úctou a s náležitou pokorou a stejně tak jako já, tak ani vy si díla pana Kundery nevážíte. 

A právě za to si vás všech, upřímně a ze srdce, vážím.