Před několika hodinami jsem zhlédl úterní díl sedmé série amerického sitcomu Jak jsem poznal vaši matku. Jeho téma sociálních sítí a sběru informací z internetu mě připomnělo, o čem jsem zhruba rok zpátky psal.
Ted přemýšlí, zda-li najít něco na internetu o Janet...kat.ph
Každý, kdo tento seriál sleduje, jistě ví, že se vše točí kolem hledání ideální lásky pro Teda Mosbyho. Ten si uvědomuje dnešní situaci, kdy se dá cokoliv zjistit na Facebooku, Twittru, či jiných stránkách. Podobnou myšlenku jsem měl již při starších článcích, teď mne ale naplno usvědčila.
Opět zdánlivě složité, ve své podstatě jednoduché. Vázne mezi námi reálná komunikace, reálné zážitky, reálné názory. Všechno je ovlivněno tím, co se dozvíme “dopředu”, zkrátka z jiného pohledu. To, co nám nabízí internet nemusí být totožné s tím, jak bychom si udělali obrázek my samotní. Dokážeme tvořit... pardon, dokážeme? My je děláme úmyslně! Ano, předsudky! Myslíme si pouze to, co vidíme. Nepřesvědčíme se. Věříme většině. Nemáme zájem o vlastní soud.
A nějak tak to dopadlo i s Tedem a jeho potencionální přítelkyní. Slíbili si, že si o sobě nic nenajdou na internetu. Neměli si ale co říct. Nakonec to Ted nevydřžel, a musel si přečíst její Facebook, jelikož ho k tomu jeho přátelé doslova donutili. A bylo po divadle.
Bohužel to dnes tak opravdu vypadá. Než člověka vůbec poznáme, přidáme si jej do “přátel”. Než se ho zeptáme, co má rád, během několika minut to víme sami. Místo pozvání ven si raději píšeme přes mobil nebo přes jakýkoliv komunikátor.
Je tohle dobře? Musíme se na tohle stále fixovat? Přijímat jen to, co jsme někde viděli? Sám osobně se přiznám, podávám na internet možná až moc ze svého soukromí (včetně tohoto článku), ale nikoliv nesoudím neznámého člověka podle něčeho, co jsem o něm slyšel či viděl.
Nedělejme to. Tvořme si své objektivní názory, nehledejme fiktivní přátele. Hledejme skutečnost a přirozenost. Ta je totiž nejčistější...
