Pane Fikáčku,

našel jsem zde dvě chyby. První se týká té singulatury. Vesmír při velkém třesku byl rozhodně nepatrný, menší než Planckova délka. Dokládá to mikrovlnné zářeni, které vyplňuje vesmír již 14 miliard let v kouli o velikosti 49 světelných let. Přes tyto impozantní rozměry jsou jeho teplotní rozdíly pouze ve statisícinách stupně. To znemená, že původně muselo být v prostoru menším než 1,6 x 10^ -35 m. To je naprosto janý a průkazný vědecký fakt.

Do dnešní doby mikrovlnné záření představuje 99,9% fotonů ve vesmíru.

Druhá věc je vaše tvrzení:"Vypadá to totiž, že někde na úrivni kvantové gravitace asi vzniká náš prostor, náš čas a hmotnost."

Hmota 90% hmotnosti získává z interakcí kvarků a jejich leptonů, zbytek reakcí v Higgsově poli, nikoliv z kvantové gravitace - tu zatím nikdo nikde neviděl.

0/0

doporučit

26.4.2022 13:02

reagovat

Reliktní záření vzniklo asi 300 tisíc let po velké třesku, takže o vlastnostech singularity, navíc v modelech, které nezahrnují kvantování gravitace, neříká mnoho. Takže, že byla singularita menším než 1,6 x 10^ -35 m je spíš výcuc z prstu než vědecký fakt.

Ano, uznávám, že smyčková kvantová gravitace je jen hypotéza. Nicméně mě celkem nezajímá, co se děje na úrovni Higgsova pole, ale otázka je, kde se Higgsovo pole vzalo, jak vznikl prostoročas a z něj Higgsovo pole. A Higgsovo pole vlastně jen "přenáší" hmotnost na částice (bosony). Původní zdroj hmotnosti je jinde. Kde vezme třeba foton relativistickou hmotnost? Z Higgse ne.

Pokud podle vás nemůžu tvrdit, že existuje bod (když to nemůžu dokázat měřením), stejně tak vy nemůžete tvrdit že neexistuje. Jak byste měřením dokázal, že neexistuje?

Blog byl o realitě. Tak skutečně platí empirický důkaz.

Ale je snadné ukázat, že bod je logický nesmysl. Stačí uvážit, že je v prostoru. To lze jedině tak, že má něco nenulové rozměry. Snadno se o tom člověk přesvědčí, když si představí list papíru s nulovou tloušťkou. Tyto a podobné logické spory vedly k tomu, že se dnes v diferenciálním počtu nepoužívá představa bodl bez rozměrů, ale epsilon-delta okolí bodu, neboli limity. Ty se pohybují jakkoliv blízko bodu, ale nikdy ne v něm. Vlastně se bodu chápou jako něco s nenulovými rozměry, to je to okolí. Tím je i logicky diferenciální počet zachráněn. Hodně za to může d'Alambert. Bod je podobný logický nesmysl, jako třeba kulatý čtverec nebo trojúhelník se 4 vrcholy.

Sledoval jsem vynikající populárně-naučný seriál z produkce NASA "Jak funguje vesmír" (bohužel už skončil) a v jednom dílu tam padla odvážná hypotéza, že velkých třesků mohlo být možná více. Jak se na to díváte?

Je otázka, jak je to myšleno. Kdyby mělo být několik velkých třesků našeho vesmíru, tak mi to přijde hodně málo pravděpodobné, protože nci nesvědčí o tom, že by náš vesmír měl být "pružina". Je to volná fantazie a není ničím podložená.

Pokud by ale mělo být mnoho velkých třesků a každý by měl vytvořit vlastní vesmír, tak je to mnohem pravděpodobnější scénář, protože snad neexistuje jediný proces, který by se neopakoval v mnoha realizacích. Rozpadá se mnoho atomů, vzniká mnoho buněk. Vlastně vše se děje v mnoha opkaováních, takže zřejmě i velkýá třesk. Bylo by hodně "geocentrické" si myslet, že jen náš vesmír vznikl takto.

To, že jedním z výsledků sjednocení obecné teorie relativity a kvantové mechaniky bude omezení velikosti uvedených singularit nejspíš na Planckovu délku a času Planckovým časem, se uvádí celkem běžně.

V urychlovačích máme alespoň základním způsobem otestován stav hmoty do určité hustoty energie, a čím více se blížíme k oběma singularitám (k velkému třesku či pádu do středu černé díry), tím je pravděpodobnější, že se tam projevují fyzikální zákony, které zatím neznáme. Zhruba toto jsem slyšel na přednášce od Petra Kulhánka.

Kvantové gravitaci nevěřím na 100%, protože to je dost specifický požadavek na kvantování na konkrétní úrovni. Kvantování není až tak obecný princip a hlavně, není až tak 100% jisté, že bude zrovna řešit singularitu. Proto jsem v úvaze použil obecnější principy, které přesahují kvantovku, jejich závěry jsou tedy jistější.

Planckově délce a Planckově času už v podstatě nevěřím, protože neexistuje žádné zdůvodnění, proč by měly být nějakým minimem. Jako když se namíchají konstanty tak, aby vyšly správně fyzikální rozměry, je to fajn, ale jak z toho vyplývá to minimum pro čas nebo prostor? Nijak. Navíc to trhá prostoročas na čas a prostor, které očividně nejsou oddělené, takže počítat odděleně čas a prostor mi přijde přístup nejméne 120 let starý.

Z relací neurčitosti přece neplynou žádná minima pro jednotlivé vlastnosti. Je to jen provázání neurčitostí, ale relace nedávají žádný limit pro čas ani pro prostor.

Před velkým třeskem (pokud je ta teorie správná) podle některých vůbec nefungovali fyzikální zákony nebo tak jak je známe. Ani fyzikální veličina času neexistovala. Jak si pak můžeme být jistý závěrem, že nekonečně zhuštěná singularita nemůže existovat? Naše znalosti světa, pokud vím, končí právě velkým třeskem, protože cokoliv před tím se neřídí naším chápáním.

Ptám se čistě jako laik.

Na to stačí prostá úvaha. Kdyby nějaký čas neexistoval, vše by stálo a nic by nemohlo spustit velký třesk, teyd bychom neexistovali. (V obou teoriích relativity se v jistých situacích zastaví čas a anzamená to zastavení všech pohybů.) Tedy je prakticky jisté, že nějaký čas byl, třebaže ne ten náš.

Naše znalosti pochopitelně nekončí velkým třeskem, protože kdyby končily všude, kde něco neznáme, vlastně bychom nevěděli nic o jakékoliv hvězdě, ktreou jsme nezkoumali. Věda tedy postupuje u neznámých případů indukcí, zobecněním. Má se za to, že neznámé hvězdy fungují podle stejných zákonů.

Některé zákony jsou ale natolik obecné, že platí pro různé typy objektů, vlastně pro všechny nám známé typy. Je to zákon zahcování energie, zákon růstu entropie, atd. Z toho plyne, že je extrémně pravděpodobné, že budou platit i v multivesmíru. Je to jen malé zobecnění, když si uvědomíme pro jaké množství strukturních úrovní to platí. Není důvod předpokládat, že o jednu strukturní úroveň výše platit nebudou.

A s tou neexistencí nuly ve smyslu neexistence absolutně přesného měření je to asi tak jisté, jako jiné axiomy, třeba Euklidovy, že část je menší než celek, co přiléhá je stejně velké atd. Ty vznikly ostatně přesně jako tento axiom neexistence nuly či nekonečna, zobecněním empirické skutečnosti. Jestliže tedy věříme, že platí že 1+1=2, je tak podobně jisté, že neexistuje nic v prostoru, co by mělo nulové rozměry.

Pořád mi ještě nikdo nevysvětlil, proč velký třesk nebyl pouhé přemístění energie z jednoho časoprostoru do druhého.

Ale on zřejmě byl, i když soudě dle představ kvantové gravitace asi to, co bylo předtím nebyl prostoročas, kde by bylo možné měřit vzdálenost v metrech a čas v sekundách. Stejně jako nelze pohybovou energii pístu vyjadřovat v jednotkách té energie, která jím pohla, tedy tepelné, v kcal.

Vypadá to totiž, že někde na úrivni kvantové gravitace asi vzniká náš prostor, náš čas a hmotnost.