Pane Fikáčku,

zmiňujete se o geniálním prof. Vopěnkovi. Víte, že to byl hluboce věřící člověk?

No a? Mimochodem, spíše byl jen věřící, než hluboce. Třeba rozebíral, že nekonečno v matematice bylo vždy zaváděno kvůli bohu, tedy iracionálně. To mi přijde docela kritický přístup k bohu. Jako u mnoha věřících géniů, jeho vztah k bohu byl inteligentní, drželi boha za hranicí rozumu, aby se nepletl do vědy. Tím vlastně ukazovali názor, že rozum je nad Boha, jako třeba Einstein.

Ve filosofii jsou dvě pojetí skutečnosti (reality): jednak "to, co je" bez ohledu na pozorovatele (ontologická), a jednak naše vnímání toho, co je (epistemologická). Naše vnímání všeho druhu je určitým odrazem toho, co je, a je z principu neúplné, jak píšete.

Ano, tak to je, ale obávám se, že ontologie v tomto smyslu je už dávno mrtvá. Jestliže přemýšlím "o tom, co je", už to rozumově vnímám a představuju si to na základě smyslového vnímání, které jsem si vytvořil, obrazně řečeno, hraním s kostkami v dětství. Neexistuje tedy žádná absolutní ontologie, žádné apriorní kategorie "o sobě", jak píše Kant. Nelze vyskočit z těla a mysli, které jsou lokální (centrum poznání), tedy vždy je vše jen tak, jak to vnímám, "pro nás".

Budiž, máme stůl, dejme tomu z masivu. Očima vidíme tento stůl, jeho rozměry, tvary, barvu a podle vzdálenosti od něj i strukturu dřeva. Na stůl si můžeme sáhnout a ověřit správnost vizuálního poznání. To je skutečnost.

Když se na něj podíváme mikroskopem různého zvětšení, uvidíme strukturu/složení tohoto stolu, což je také skutečnost, a nevidíme jej jako celek, to ale neznamená, že stůl viděný prostým okem přestal být skutečností. Skutečnost vizuální podoby stolu tedy není v kontradikci se skutečností viděnou mikroskopem. Nemyslím, že nižší strukturální úrovně jsou skutečnější, pokud to není prezentováno s profesionální deformací. Proto si myslím, že většinově (posuzováno personálně) je skutečný vizuálně a hmatem vnímaný stůl.

Neshodneme se tedy jen v tom, že atomy jsou skutečnější. Ale to je jasné rozsoudit, když se podíváme na celek stolu z pohledu atomů. To ten stůl je takové velké prázdno. Kdybychom ho zmáčkli do hustoty těch jader, nebyl by větší než špička jehly. Hustota těch jader je miliardkrát (asi vícekrát) větší než stolu. Je to hustota neutronové hvězdy. Kdyby stůl měl tuto hustotu, měl by hmotnost zhruba jako Jupiter.

Tedy z pohledu stolu jsou jádra podstatně "hmotnější", pevnější, než ten stůl. Z pohledu jader je stůl prázdno.

Co je primární je zřejmé i z toho, že mnohem dřív tady byly atomy, a tedy i ta jádra, která stůl vytvořila. Jádra nepotřebují stůl, mohou existovat bez nej, ale stůl nemůže existovat bez atomů. Proto jsou atomy a jádra základnější.

Z jader a atomů emergentně vzniká jejich spojováním ten stůl. Prostě celek stolu, to je povrchnější pohled. Atomy jsou hlubší pohled. Jev stolu vzniká tak, že se při pohledu v mnohem menší rozlišovací schopnosti než u těch jader, všechny podrobnosti propadnou za horizont. Zmizí z našeho pohledy atomy, molekuly, buňky, vlákna.

Každá úroveň skutečnosti je jen jev a stůl jako celkem obsahuje daleko méně informace než stůl včetně jeho struktury. Takže každá vyšší úroveň je více jev, přehnaně řečeno, je více "iluzí".

Můj názor je, že můj názor (definice kruhem) je vlastně jen uspořádání nějakých atomů v počítači (či mozku) a jiné uspořádání atomů v počítači (či mozku) je chce když ne vymazat, tak aspoň přeuspořádat k obrazu svému. V podstatě potom spolu konkuruje jakési uspořádání proti zas jinému uspořádání a to vytváří to vědomí resp. vědomost jakoby nějakého cíleného uspořádání. Je potom sama struktura jako konkrétní skutečnost už něco víc než pouhá skutečnost nějakého jakéhokoliv uspořádání? Natož když ani ta skutečnost není příliš skutečná ale jen oblakem energie(E=mc2), a také ta i zároveň umožňuje to šoupání těch svých figurek po šachovnici do nějaké vítězné a tedy té skutečné struktury

Dá se to vyjádřit i stručněji, jakýkoli pohyb je výslednicí působení sil.

To je zvláštní. Zrovna včera jsem přemýšlel o tom, že lavička v parku, kterou jsem musel obejít, je vlastně "shluk" atomů, mezi nimiž jsou vazby. Přemýšlel jsem o tom pod dojmem výroku jistého člověka, že nelze všechno relativizovat. Díky za článek.

I relativizování je relativní. Vždy musíme mít v uvažování úroveň, kterou považujeme za absolutní, i když se třeba za 300 let ukáže, že absolutní není.