Pro koho jsou dětské oslavičky?

Dnes více než kdy jindy, a jistě nejvíce za celou dobu svého pobytu zde v léčebně, mám v hlavě prázdno a před očima tmu. Dnes poprvé zde opravdu trpím a sám jsem překvapen, jak moc trpím.

A jediné rozumné vysvětlení, ačkoliv rozum v tom jistě pramalou roli hraje, je to, že můj syn slaví dnes u nás doma na zahradě narozeniny a já poprvé po osmi letech nejsem u toho. A  nejhorší na tom je, že mi nechybí jenom syn jako takový, ale i ta samotná dětská oslavička. Protože den jeho narozenin byl už před více než třemi týdny a byl to shodou okolností den, kdy jsem se dozvěděl svou diagnózu a rozhodnutí o nutnosti své dlouhodobé izolace. A přece to pro mě tehdy nebyl tak smutný den a přece mi tehdy nebylo tak zle, jako je mi zle nyní, kdy můj syn ty narozeniny s kamarády slaví. A tak si uvědomuji, že mi vlastně chybí atmosféra té dětské oslavičky, od všech těch příprav, přes samotné veselení dětí, které přirozeně přechází k posezení dospělých u ohně, když už děti jdou spát. A pak i všichni ti dospělí o půlnoci vstanou a naloží své spící děti do aut a odjedou. A moje děti spí ve svých postýlkách a já sedím se ženou u toho ohně sám a koukáme, jak oheň dohořívá a až když je nám velká zima, tak teprve jdeme do domu spát i my.

A letos poprvé se koná oslavička beze mě. A já nejsem ani překvapen, že mi to dětské hemžení a dospělácké tlachání chybí, ale jsem velice překvapen, jak moc mi chybí. A nevím, jestli to není jen sobecká závist, že ostatní se baví, ale myslím, že ne. Spíš stesk po tom, vidět opravdové štěstí v očích dětí a pohodu ve tvářích dospělých.

To co dnes píšu, to snad ani nikomu jinému než mě samotnému není určeno. Přesto to píšu veřejně, ale proč tak činím, to vlastně ani sám nevím.