Chceme socialistické zdravotnictví s lidskou tváří?

Lékaři protestují kvůli nízkým platům. Právem. Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že jejich požadavkům sice rozumí, ale nemůže jim v nejbližších týdnech vyhovět. A má pravdu. Kdo je tedy za danou vyhrocenou situaci odpovědný? A jak z ní ven? Základním problémem je to, že systém zdravotnictví je asi posledním pozůstatkem socialistického zřízení (a bohužel často i myšlení) u nás.

Dávno jsme si zvykli na tržní ceny potravin, služeb a všeho ostatního „životně nezbytného“. Ústavní soud nedávno rozhodl, že kdo v produktivním věku více a lépe pracoval a tedy přispíval do důchodového systému více než jiný, má nárok na vyšší penzi. Dokonce i absurdita s regulací nájemného už skončila či brzy skončí.

Zato ve zdravotnictví stále u naprosté většiny lidí přetrvává hluboce zakořeněný předsudek, že všichni mají dostávat stejnou (rozuměj tu nejlepší a nejdražší) péči, pokud možno bez čekání a samozřejmě bez chyb. A že jakákoliv změna, která by vedla k nějakému omezení nebo snížení komfortu třeba i u jediného pacienta, je naprosto nepřijatelná a je proti ní potřeba všemi prostředky bojovat. A tak i 21 let po sametové revoluci máme socialistické zdravotnictví. Pravda, s lidskou tváří. Není divu, že se aktéři (rozuměj zdravotníci) bouří. Ale také nemohou očekávat, že ministr či premiér mávne 3. ledna kouzelným proutkem a promění prostředí „špatného“ českého zdravotnictví na to „dobré“ (rozuměj rakouské či německé). Změnit je totiž třeba především myšlení pacientů (rozuměj taktéž občanů a voličů).

Tak jako nejezdíme na státní útraty všichni posledním typem Mercedesu, tak nemůžeme na státní (rozuměj pojišťovenské) útraty dostávat všichni tu supermoderní a superdrahou zdravotní péči. Tak jako stát garantuje minimální mzdu či výši životního minima, tak by měl garantovat pouze minimální úroveň zdravotní péče. Opravdu pouze minimální. Pro každého občana, na solidárním principu, hrazenou z povinného zdravotního pojištění. Vše ostatní musí být hrazeno přímo občanem, který si tuto péči bude kupovat buď přímo nebo formou komerčního zdravotního připojištění.

Ona minimální péče ale rozhodně neznamená mít zdarma doktora na každém rohu, nemocnici v každém městečku a transplantcentrum v každém okrese. Po zkušenostech z posledních let, kdy i racionálně myšlené návrhy na přeměny některých malých nemocnic byly provázeny zuřivými a zcela iracionálními protesty a v naprosté většině se tedy nerealizovaly, se zdá, že díky výpovědím lékařů máme nyní jedinečnou možnost restrukturalizovat nemocniční fond v České republice – rozuměj některé nemocnice přeměnit na doléčovací ústavy a některé úplně zavřít. Lékaři dali výpověď, nemá v nich kdo léčit, tak by to nemělo ani tolik bolet.

Aby se dobrá věc podařila tzn. zracionalizoval se systém zdravotní péče, méně se plýtvalo a lékaři mohli dostat vyšší platy – bude to vyžadovat několik „maličkostí“: 1.) stát nepodlehne nátlaku na nesystémové řešení a neustoupí, 2.) lékaři nestáhnou hromadně své výpovědi (myslí to přeci vážně), 3.) ředitelé nemocnic budou jednat racionálně a přijmou zpět jen ty lékaře, kteří jsou opravdu dobří a které skutečně potřebují, 4.) ministerstvo zdravotnictví v rekordně krátké době představí odvážný, ale jednoznačně nutný plán reforem včetně uzavírání některých nemocnic (lze snad právem předpokládat, že ministerstvo na tomto plánu již nyní pracuje „30 hodin denně“).

Možná to zní překvapivě, ale díky hromadným výpovědím lékařů máme paradoxně právě nyní jedinečnou šanci přejít relativně rychle k modernímu systému poskytování a úhrady zdravotní péče odpovídajícímu 21. století. Možná se to nebude někomu líbit, ale rozhodně se to vyplatí. Neměli bychom tuto nečekanou šanci promarnit.