Už tři týdny jsem zavřený v léčebně. Nikoliv dobrovolně. Můj stav se sice postupně zlepšuje, ale zákon mě tu zatím drží. Podle lékařů bych totiž teoreticky stále mohl ohrožovat své okolí. A co mi tu chybí nejvíc?
Úplně nejvíc moje tři děti. A potom taky sex. Tuberkulóza postupně ustupuje, jsem už „mikroskopicky negativní“. To je první krok na cestě odsud. Druhý je „náročnější“. Musím být také „kultivačně negativní“. Alespoň jednou. Bohužel kultivace mykobakterií trvá 6-8 týdnů. A dokud to není uzavřené, musím být v léčebně. Ačkoliv pravděpodobnost přenosu nákazy na jinou osobu je již teď minimální. Mám ale už alespoň povolené návštěvy, takže za mnou do dvojitě oplocené zahrady může (s ochrannou rouškou na obličeji) manželka, sestra a vlastně kdokoliv. Kdokoliv dospělý. Ale zatímco dospělí mě mohou navštívit alespoň takto, děti mají zákaz. Minulou neděli mi svitla naděje, že bych mohl na chvilku vzít svoje děti aspoň za ruku a pohladit je. Měl jsem to od své ošetřující paní doktorky předběžně slíbené. Ale nakonec z toho sešlo. V neděli sloužící lékařka totiž byla proti. Prý to přece „jako lékař“ musím chápat. Nechápu! Paní doktorko, nechápu. Ani jako rodič, ani jako doktor. Dotekem se přece tuberkulóza nepřenáší! Ono v tom hrálo roli spíš to, že píšu tenhle blog. Už se to tu v nemocnici provalilo a paní doktorka z toho zjevně moc velkou radost neměla…. A tak já zůstal uvnitř a moje děti venku. Osmiletý Bertík mi přes plot vyprávěl, co bylo ve škole, roční Viktorka se na mě alespoň usmála. Nejhůř to (kromě mě) nesla čtyřletá Andrejka. Prohlásila, že se nejvíc v životě těší na to, až bude dospělá, protože bude moci jít za tátou. A pak v nestřeženém okamžiku málem přelezla pletivový plot. Až úplně nahoře si o konec drátu ošklivě poškrábala nos a s brekem se nechala sundat dolů. Skoro jsem brečel taky. Raději jsem poslal celou rodinu domů. A paní doktorku v duchu do háje….
A že mi chybí sex? Proč to nepřiznat. Nestydím se za to. Ale pozor! Pozor! Teď mě napadá, že v léčebném řádu jsem vlastně o zákazu sexu nic nečetl. A návštěvy už za mnou můžou. Hurá!!! Jenže z toho nic nebude. Zahrada 30x20 metrů, kam současně chodí i ostatní pacienti s návštěvami, není totiž to nejlákavější prostředí (nejste-li ovšem exhibicionista). Navíc líbání s rouškama na obličeji poněkud postrádá erotický náboj. Vybavuje se mi v téhle souvislosti scéna o provozování bezpečného sexu z filmu Bláznivá střela, kde jsou oba milenci celí zabalení v obrovských prezervativech, takže k sobě také nemohou. Tenkrát mi to přišlo vtipné. Vlastně i teď.
Pokud jsem někoho svou otevřeností urazil, tak se omlouvám. Možná jsem přízemní, ale to víte - když je chlapovi pětatřicet, zdravotní obtíže ustupují a už tři týdny je zavřený a sám… Alespoň vězni a vojáci mě snad chápou.
Tak zase někdy příště, milé čtenářky (a čtenáři).
