Fejk a Okamura: Několik vět o dutém zvuku mluvících hlav

Za mluvící mlavu můžeme považovat každého, kdo se ochotně vyjádří k čemukoliv, na co je tázán a ostatní ho poslouchají, aniž by se zamysleli nad tím, co hlava vlastně říká.

Přibližně před deseti lety byl mezi novináři ohromně populární psycholog Karel Humhal. Když jste psali článek a potřebovali vyjádření „odborníka,“ stačilo mu zavolat. Vždycky zvedl telefon a byl ochotný projevit se k čemukoliv, takže jste vždycky stihli uzávěrku. Odborně se tomu říká „mluvící hlava,“ talking head – jakž takž známá osobnost s jistým kreditem, která je s to vyztužit svým proslovem text o čemkoliv počínaje macarátem jeskynním a konče horečkou omladnic. V podstatě je mluvící hlava synonymem pro užitečného idiota. Problém nastává v okamžiku, kdy si talking head z organizovaného žvanění udělá živnost a začne se, řečeno pěkně moderně, profilovat.

O naprosté nedůvěryhodnosti mluvících hlav podal asi před patnácti lety důkladné svědectví týdeník Reflex. Jeho redaktor neudělal nic jiného,než že v článku Zlatí hoši z televize porovnal „erudované“ předpovědi mladých, nadějných ekonomických analytiků se skutečným vývojem. Výsledky byly tristní. Hodnota výpovědí ekonomických mluvících hlav ve vztahu k realitě byla blízká věrohodnosti věštění z kozích bobků a kávové sedliny. Už zmíněný Karel Humhal byl v tomto smyslu neškodný – sám autor koneckonců využíval jeho ochotu například v tak „zásadních“ tématech, jako byla afluenza, chorobné nakupování. V okamžiku, kdy se mluvící hlava stane institucí, kterou druzí kdoví proč považují za důvěryhodnou, za arbitra, stojíme před problémem.

Mluvím tu o lidech, jejichž self promotion jaksi přesahuje jejich opravdovost. Hezkým příkladem může být Petr Fejk, bývalý ředitel pražské ZOO. Míra jeho „úspěšnosti“ je daná především tím, že se mu podařilo celou jemu svěřenou firmu redukovat na pobočku své vlastní výtečné jedinečnosti. Sekundovala mu v tom média, která při tradiční lenosti svých zaměstnanců (autor není výjimkou) přivítají cokoliv, co vypadá trochu k světu a přitom to stačí v zásadě jen překopírovat. Když Fejk tristně neuspěl jako manažer Českého domu v USA, podařilo se mu vytvořit dojem, že byl podveden – a jeho beztak diskutabilní důvěryhodnosti to nijak neuškodilo. Přitom si přece už v rámci výběrového řízení měl zjistit, do čeho jde – a pokud to neudělal, je to jen třešínka na dortu jednoho manažerského selhání. Teď se stal ombudsmanem Českých drah – a veřejnost v něm za vydatného přispění klimakterických redaktorek spotřebních médií vidí jakéhosi spasitele, opravdového člověka, který jim rozumí, který se jich zastává, do kterého lze složit všechny naděje, které má jistá skupina lidí sklon vkládat ve viditelné lidské symboly. Realita je daleko méně transcendentální: Petr Fejk je prostě a jednoduše jednou z typických ukázek komunikační a komunikativní osobnosti, která se daleko víc jeví, než skutečně je.

Horší je to s mužem jménem Tomio Okamura. Svým způsobem se může jednat o charismatickou osobnost. Při jeho vizáži to ostatně není žádný problém, přinejmenším v lokálním a národnostně homogenním prostředí České republiky. Stejně tak lze pochopit i to, že je snadné podlehnout jeho zdánlivě autoritativnímu a kompetentnímu vyjadřování. Je působivé – a média toho využívají. Tomio Okamura se tak kromě cestovního ruchu, který je jeho vlastním oborem, vyjadřuje takřka ke všemu. A stává se skutečně vlivnou osobností, včetně důsledků. Pokud tedy pan Okamura vyjeví názor, že střílet zloděje je v pořádku, tento protofašistický názor z dob pěstního práva se stává čímsi mainstreamovým, místo aby patřil tam, kam náleží: totiž do extremistického slovníku zaflusaných hospod. Média pomáhají vytvořit Okamuru – křiklouna, v němž se scházejí a kterým rezonují potlačené pudy potenciální lůzy. Jestliže lze Fejka s trochou nadsázky přirovnat k ekvivalentu „moudrého veřejného klauna,“ pak Okamura je Miroslav Sládek tohoto desetiletí. Přitom stačí málo, a image kompetentního mluvčího se rozpadá. Vzpomínám si na jednu debatu, ve které se Tomio Okamura snažil usvědčit správce českých hradů téměř ze zločinné nekompetentnosti, podvazující rozvoj cestovního ruchu: pod tlakem strohých argumentů se jeho image rozpadla a odhalila základní neznalosti problematiky. Na to se ale rád zapomíná.

Beztak ubohá úroveň veřejné debaty v této zemi jen doplácí na to, že - bez ohledu na možnosti, které nabízejí nová média - jaksi nikdo nemá zájem na korekci tak jednoduše získávaných a dobře znějících slov mluvících hlav. Že vydávají jen dutý zvuk vzal patrně čert.