Nebe

Cesta k prozření či spasení je trnitá. A celkově cesty nestojí za nic. Stejně jako úroveň mého pravopisu za kterou se tímto omlouvám.

V nebi

Seděl bez hnutí celý den, bez vody, jídla či projevu nějaké potřeby. Dýchal stále stejně. Obklopen nejvěrnějšími žáky a následovníky rovněž sedícími v poloze lotosu. Sledovali jeho špičatou vrásčitou tvář s bělostnými vousy a mohutným obočím. Tělo v bílém rouchu zničené a pohublé mnoha půsty vypadalo křehce, ale vyzařovala z něj síla. Jen pohled na něj stačil, aby vzbuzoval v lidech úctu. A navíc byl svatý, vyvolený bohy. Udělal mnohé zázraky o kterých se vyprávělo po celé zemi. Gaharašma, jeden z jeho nejoddanějších žáků na ně právě myslel, se štětcem v ruce připravený, až nastane jeho chvíle.

V ten okamžik se to stalo! Najednou se jeho oči otevřely, několik okamžiku zíral před sebe. Pak se objevilo bělmo a z jeho úst se ozývalo podivné mumlání v neznámém jazyce. Gaharašma začal psát i když nechápal co to vlastně dělá, protože znaky pro ta slova neexistovala. Ale jak říkal Vyvolený, nechal se vést. Věřil..

******

Později již zapisoval překlad svých znaků, jak mu je diktoval Vyvolený Garta. Mluvil trošku zvláštně, bylo to dáno tím, že procestoval svět a poznal mnoho věcí. V jejich zemi, kde zuřili jen boje mezi jednotlivými městy a vesnicemi představoval jeden z mála majáků míru. Ukazoval lidem, že láska a odpuštění může vést k lepšímu životu. A že jejich staří bohové nejsou jedinou cestou.

„Za čin špatný jest nutno trestat pomocí spravedlivého soudu. Pakliže je trest vykonán a přijmut, věčná duše odsouzeného jest tímto způsobem očištěna pro další koloběh. Pokud však soudce nespravedlivý trest vynese, tak svou duši poničí, že trest v podobě odsouzení v posmrtné nízkosti ho nemine. Ten kdo neprávem odsouzený jest, tím může jedině získat, neboť je mu to přičteno k velikému dobru.“

Toto a další věci zapsal Gaharašma, pravidla od samotného boha sdělená přes jeho vyvoleného. Bylo už mnoho takových věcí a šířily se po všech končinách. Utichalo násilí a bouře, pozvolna převládala moudrost. Lidé věřili Gartovi, neboť on byl z jejich krve. Žádný cizák vyprávějící hlouposti, neboť jejich národ nevěřil ostatním. Jistě cítil v hloubi duše, že je vyvoleným a teď se pravda ukázala. Navíc Garta byl vysokého rodu a vzdal se možnosti následnictví, aby poznal svět a poprosil nebesa o prozření. A to se mu dostalo. Po dopsání se při odchodu málem Gaharašma málem uklonil. Zavčasu si však vzpomněl, že podle nového učení jsou si všichni lidé rovni.

Ještě mnoho bylo napsáno a jednoho dne se Garta rozloučil se svým tělem a opustil jej. I bylo pro něj mnoho radosti, protože všichni věděli, že odešel na nebesa, odkud bude na věky pozorovat svůj lid. Spolu s bohy a nesmrtelnými obyvateli nebes, kteří sledují zase svoje národy. Oslavy trvaly několik dní.

*******

„Kde to, u všech démonů, jsem? U sedmi jam smrti, co to je?“

Garta stál po kolena v bílé mlze a nevěřil vlastním očím. Jedno velké bílé nic. Nebyl žádný hlupák a po chvíli se vzpamatoval.

„Já jsem umřel a ono vážně něco je.“ Mumlal si zklamaně. Celou dobu doufal, že po smrti bude mít konečně klid. Rozhlížel se po prázdnotě a zdálo se mu, že vidí cosi červeného. Když se dostal trochu blíž, rozpoznal tlouštíka sedícího u stolku s jídlem a pitím. Plešatá hlava a otylé tělo, lotosový sed a v ruce miska.

„Vítám nového obyvatele, už jsme se těšili až konečně přijdeš.“ Hlaholil s úsměvem od ucha k uchu.

„Ty jsi Budha, co?“ bez pozdravu a otráveně se optal Garta.

„No to vůbec, ale hodně lidí si to myslí. Co by tady Budha dělal? Ten sem přece jen tak nemůže. Já jsem Putaj, duch čaje a byl jsem vyslán, abych tě přivítal.“ Tohle Gartu zarazilo, ale uvědomil si, že už mu to kdosi vysvětloval. Ale v tom co se dozvěděl ho zaujalo něco jiného.

„Budha sem nemůže?“ optal se zvědavě.

„No tady je nebeská část pro tvoje území,“ vysvětloval vesele Putaj. „Jsi tady jenom ty a pak staří bohové. Pak už jen ti, kteří dostanou povolení. Vzhledem k tomu, co se u vás dřív uctívalo se nemůžeš na nějaké vítání těšit. A hlavně obvykle ty staří bohové nejsou úplně odvázaní z těch nových. To se nemůžeš divit. Prostě je to rozdělené podle území. Určitě si říkáš, proč já tu jsem. To je jednoduché, můžu všude kde se pije čaj.“

„Asi tomu začínám rozumět.“ přikyvoval Garta. „Takže jsem bůh nebo co?“

„Něco takovýho, dalo by se říct. Spíš nesmrtelnej. Koho lidé uctívaj, se tu zhmotní.“

„Hmm,“ zamumlal Garta. „To je pěkný teda. Já se těšil až umřu, že nebude nic.“

Putaj se zakřenil ještě víc než normálně. Smál se až si málem rozlil čaj v misce před sebou. „Kdybys viděl Budhu, ten se málem zmecnul, když se tu objevil. Konfucius se z toho dodnes nevzpamatoval. A další, ty evropský, tak o těch ti ani nebudu říkat. A pak je tu ještě ten co nás měl jako stvořit, teda ono je je jich hodně, takový ty co to oblokopujou. Ale těmahle tě zatěžovat nebudu, stejně na nás dlabou. Nevadí že mluvím jak mi zobák narost? Nejsou vidět a nedá se s nima kecat. Jen třeba s andělama a takovýma.“ Vysvětloval mezi smíchem, pak zvědavě mrkl na Gartu. „Ty sis to vymyslel, co?“

Ten si sedl ke stolku a pokusil se utrhnout kousek vína z misky na Putajově stolku. Ruka mu projela skrz. „Kurva,“ zaklel.

„Hehe, ty sem brzy zapadneš!“ zaradoval se tlouštík. „Vymyslel, že jo?“ opakoval otázku a na Gartově znechucené tváři bylo vidět, že pochopil okamžitě.

„Jasně, chtěl jsem aby se ti naši idioti přestali mordovat. Tak jsem jim zahrál trošku divadýlka, někdo to udělat musel a ten náš národ je tak zahleděnej do sebe, že jsem jim nemoh říct o tom, co se třeba učí vedle v Číně. Takový to dalo práce, pobrat nejlepší myšlenky a udělat z nich něco, aby se žilo líp.“ Odmlčel se a tlouštík chápavě přikyvoval a ujal se slova.

„Tak si jim ještě vytvořil nějakou iluzi co bude po smrti, okořenil to dávkou tajemna a nějakých obřadů. Taková ta klasika. Hele tak to si za to můžeš sám. No netvař se tak zmateně. Udělal si to pro dobrou věc, to chápu. Určitě ti dalo zabrat, jestli lhát pro vyšší dobro a podobně. Ach jo. To se tu stalo spoustě lidí. I když třeba Konfucius tady skončil i když si nevymyslel žádný blbosti. Ale je mu to platný, asi jako beznohýmu dřeváky. Třeba já člověk nikdy nebyl, já se zhmotnil z ničeho. Mě vymyslel nějakej trouba aby se mu líp pil čaj nebo co. Ale my co jsme nebyli lidi, to tu snášíme líp. I ty bohové jsou celkem v pohodě. To jen takový jako ty jsou celý nešťastný. Ale udělal sis to sám kamaráde.“

„Počkej!“ Zarazil ho Garta. „Co tu jako budu dělat? Ani víno jsem si nemohl od tebe utrhnout. Začíná to vypadat hůř a hůř.“

„Mno. Hele ty seš ještě v pohodě, protože sis to vymyslel komplet, tak to můžeš brát jako svoje soukromé peklo, nebo tak něco.“ Putaj se stále usmíval, asi to jinak nešlo, ale ten úsměv najednou posmutněl. „Jsme tu v podstatě v nebeský pasti. Na zem nemůžeme, jen koukat dolů na smrtelníky. To by mohla bejt sranda, ale je to vejška jako blázen a slyšet není ani prd. Čína si u nás celkem šplhla, jak tam lidi stavěli tu zeď, abychom měli na co koukat. Jenže to víš, taková zeď není zábava na dlouho. Prostě je to zeď. No. Ale zas lepší zeď, než vůbec nic. Minule byl dobrej požár v lesích na severu, ten byl celkem vidět. Mohlo by hořet častějc.“

„A co se tu dělá?“ Optal se nový světec na pokraji zhroucení.

„Většinou se třeba čeká, jestli nebouchne nějaká sopka. Sopky jsou sranda.“ Putajuv úsměv se roztáhl a kulatá tvář připomínala měsíc. Evidentně svoje nadšení sopkami nepředstíral. „A jinak když dáš nebo dostaneš povolení, tak se můžeš dostat na jiný území, nebo někdo zajde na pokec k tobě. To se pak dost žvaní a podobně. Třeba teďka budeš na rotzrhání kamaráde. Novej světec, to se rovná nový informace. Prostě pecka. Všichni se těšej. Když má někdo novej přijít, tak to poznáme. Celý tvoje uzemí zářilo jak nějakej maják. To je ještě lepší než.. No snad lepší než požár. Nebo zeď. Sopka nevím, ta je dost dobrá.“

„To nezní tak zle. Intelektuální debaty mám rád.“ Zaradoval se Garta.

„Počkej po sto letech.“ Odtušil tlouštík a Gartu radost přešla. „Nebo až narazíš na jednoho cvoka z Athén. Sokrates. Filozof, ale lidi v něj věřej, tak tu taky zkejsnul. Jak ho vidím, tak beru roha. Naštěstí skoro nikam nesmí. Akorát z tebe udělá idiota. Nic nevím a podobný keci. Ale zase díky němu není na jejich územím skoro žádnej bůh. A že jich maj! Minule Kálí loudila po Zeusovi Kerbera na setkání v Číně. Že prej je v Řecku omylem. Prej kdo by měl vlastnit tříhlavýho psa, než ten, kdo má šest rukou.“ Smál se Putaj a Garta nevěřícně koukal. Většinu z těch jmen ani neslyšel. Tlouštík to pochopil a dodal. „Neboj. Brzy se seznámíš. Jako sranda by tu byla, to zas jo. Aspoň že si všichni rozumíme. Na nebi se mluví jednou řečí. Angličtinou.“

Garta si najednou uvědomil, že opravdu celou dobu komunikuje v nějaké neznámé řeči, ale bylo to tak přirozené, že mu to ani nepřišlo. „Co je to za řeč? A proč angličtina?“

„To neví nikdo,“ odtušil Putaj. „Jednou se o tom vedla velká debata a Kronos tvrdil, že jednou v budoucnu si bude spousta troubů myslet, že je to jedinej pořádnej jazyk a nějak se prolnulo k nám do minulosti. Potom se ho začal Sokrates vyptávat na podrobnosti co se týká času. Od tej doby Kronose nikdo neviděl. Pomalu půjdem, cestou ti můžu povědět nějaký vtipný historky z nebe. Ty si věci ze země šetři, povíš je pak až se sejdeme s ostatníma. “

„Budha si to taky vymyslel?“ optal se Garta zvedajícího se tlouštíka.

„Ale vůbec ne. Budha byl pořád ve stresu a tak když se konečně naučil myslet na nic, byla to pro něj bezvadná věc. Nirvána. Atd. Byl z toho úplně odvázanej. Jinak taky chtěl aby byl svět lepší a myslel to vážně dobře. Fakt tomu věřil a asi měl i pravdu. Ale spoustu věcí si vymysleli ti co přišli po něm. To víš psali to po tolika letech a každej si přidal něco. Musím říct, že ze spousty věcí nadšenej vůbec není. Ale to je tu celkem normální. Na Budhovi toho moc veselýho moc nenajdeš, spíš měl smůlu. Třeba Ježíš, to je pecka. Když se až tady dozvěděl, ty věci…“ Garta ho přerušil.

„To je kdo ten Ježíš?“

„Takovej jeden z daleka. Syn boží, docela se to tam u nich rozmohlo. Ale to je jedno, on ti určitě všechno poví sám. Prostě si ho měl vidět, když se dozvěděl, že mu vodu v měchu vyměnil Jidáš za víno, aby byla sranda. Nebo že když se dostal daleko na sever a přešel jezero, že z toho udělali zázrak. To víš, pro člověka kterej zimu nezažil to musí bejt zážitek. On pak řekne, že šel po vodě, protože o ledu neslyšel a bum. Zázrak je na světě. Mimochodem ten Jidáš ho pak zradil za třicet stříbrných. Což je dost peněz. Sokrates k tomu říká, že vzhledem k tomu, že je žid, musel mít Ježíše opravdu rád, že šel takhle vysoko. Prej to byly slušný peníze.“

„Když si nebyl na zemi, jak to že to tak znáš?“

„S tím se tu zhmotníme, že víme takový ty základní blbosti jak to chodí na zemi. Něco jako prožitej život běžnýho člověka. Jako kdo je fakt spokojenej, tak asi Mohamed.“ Na Gartův nechápavý pohled vysvětlil. „Taky jeden takovej co měl nějakou vizi. Chtěl sjednotit nějaký kmeny, aby nakopali křesťanům, to jsou ty fandové ježíše, prdel. No a válčej, no. Takže teď chodí po nebi, machruje a prudí. Když někomu naslibuješ kraviny, to se to pak ovlivňuje. Ale takovejch je víc.“

************

Tady pouť opustíme, cestování po nebi má svá pravidla, ale nějaký čas zabere. Bude moci Garta brát do rukou předměty? A jsou v nebi předměty? Půjdou házet Kerberovi aportky? A čím? Nepokoušou se jeho hlavy při jednom míčku? Tak dobrou noc děti.