Už se vám stalo, že jste někam coby zákazník volali, a oni vás, byť slušně, poslali do... prčic? Asi ano, úroveň služeb v Česku je pořád bídná. Když mi ale už i u Vodafonu řekli, že na dotazy zákazníků nemají čas, ať koukám přestat otravovat, smutně jsem si povzdechl. Konec sympatické tváře firmy je tady!
Dneska se mi zastesklo po starém dobrém Oskarovi.archiv
Až donedávna jsem Vodafone považoval za krásnou ukázku vzorné péče o zákazníka. Jak ale operátor roste, asi už mu stačí fakturovat a fakturovat a na zákazníky pomalu kašle.
Moje historka je vlastně docela banální. Nedávno jsem našel ve schránce dopis z Vodafonu. Uvnitř faktura. Koukej zaplatit 120,- korun! Už jsem to málem bez řečí zaplatil – když jsem si uvědomil, že mě přece papírové faktury nechodí, používám elektronické. Ani to číslo, které bylo na vyúčtování, mi nic neříká.
Volám operátorovi. Klasika. Hloupá debata: "můžete mi říct heslo ke svému účtu", žádá operátor. "Jak to asi mám udělat, když to není moje číslo," kontruji. Nakonec jsme to nějak vyřešili. Zákazník musí být asertivní a nenechat se odbýt, říkám to pořád.
Už víme, že já jsem já, teď ještě, proč jsem dostal fakturu k číslu, které není moje.
Aha. Ono moje bylo. Kdysi dávno. Používal jsem ho k připojení na internet. Službu jsem před deseti měsíci zrušil. "Jenže jste nezrušil i hlasové služby," dí operátor. Není to nelogické, že bych žádal jenom o částečnou deaktivaci služeb, když pro telefonování používám docela jiné číslo? Operátor připouští, že je.
Mávám nad tím rukou. Naštěstí cena služby dělá jenom dvanáct korun měsíčně. Proč mi ale nedali vědět hned první měsíc, co jsem nezaplatil?
"My fakturujeme až od stovky výš," vysvětluje operátor. "A kde o tom píšete ve smlouvě?" ptám se. "Je to ve všeobecných podmínkách," tvrdí operátor. Samozřejmě že není.
Ptám se, jestli mi může říct číslo toho článku. "To já nevím, ale je to tam. Najdete to na internetu," snaží se mě odbýt. "Není, proto chci vědět, jaký je to podle vás článek," odvětím. Už mě to štve, strávil jsem kravinou asi čtvrthodinu. Teď už jde o princip.
"Na to já nemám čas, pane, volají sem i jiní zákazníci," slyším z druhého konce telefonu.
Musím uznat, že operátor, který se mnou telefonoval, byl slušný a korektní. Říct ale zákazníkovi, že na něj nemáte čas, to člověka vytočí. "Myslíte, že já na vás mám čas? A myslíte, že je správné říct zákazníkovi, že na něj nemáte čas?"
Uznává, že to správné není, ale pomoct mi nemůže. Všeobecné podmínky nemá, čas na mě nemá, na svého šéfa mě ale přepojit nemůže. "Budu si stěžovat vaší paní ředitelce," vyhrožuju.
Po pravdě, chtěl jsem paní Muriel Antonové skutečně napsat. Jenže... jsem na to neměl čas. A asi by to nemělo smysl. Sto dvacet korun jsem zaplatil, nezbývá mi, než věřit, že hlasové služby ve Vodafonu deaktivovali, jak mi operátor slíbil.
Kdyby to byl jediný problém, který jsem s Vodafonem poslední dobou měl, neřešil bych to. Ale ono jim poslední dobou kdeco nefunguje, kolikrát mi někdo slíbil "my vám zavoláme", ale nevolal nikdo. Nejspíš už mají zákazníků opravdu dost a tak trpí pocitem, že se nemusí snažit.
Internet už mám od UPC a jsem spokojený. Přemýšlím, kdy mě Vodafone svým nedostatkem času donutí, abych převedl také svoje hovory k někomu jinému.
A dneska jsem si vzpomněl na Oskara. Pamatujete si ještě usměvavou tvář nejmladšího českého mobilního operátora, než ho převzal Vodafone?
