V Polsku se bude příští rok konat fotbalový šampionát. Wrocław zrovna minulý týden navštívili komisaři rozhodující o udělení titulu Evropského hlavního města kultury pro rok 2016. Mám zemi na sever od nás rád, ale jestli se chtějí fotbalu i kultuře věnovat stejně jako národní železnici, tak všechny případné návštěvníky varuju: čeká vás výlet na periferii Evropy!
Zázrak polských drah – elektronická lžitabule.zdf
Do Vratislavi jsem přijel ve čtvrtek z polského Těšína. Čtvrtek jsem si nádherně užil: počasí bylo perfektní, městská náměstí plná lidí i stánků s tradičními polskými jídly. Rumun, Němec a několik Poláků ten den mělo posoudit, jestli si Wrocław zaslouží stát se Evropským hlavním městem kultury 2016.
Proč by ne? Město je to nádherné, sám jsem jim fandil, aby titul získali. Navíc fotbalový šampionát pořádaný příští rok Polskem (společně s Ukrajinou) bude jistě dobrou příležitostí prověřit případné nedostatky a dát je do pořádku.
Jenže po páteční zkušenosti s obskurním fungování podniku Polskie Koleje Państwowe (Polské státní dráhy) tak trochu pochybuju, jestli UEFA udělala dobře, když se rozhodla přiklepnout Polákům pořádání mistrovství.
Wrocław je poměrně velké město. Ale v současnosti velmi rozkopané. Vlakové nádraží v podstatě neexistuje, pokladny sídlí v jakési provizorní budově a vlaky vyjíždějí ze tří perónů, kolem kterých panuje čilý stavební ruch. Už když jsem si den předem kupoval jízdenku do Prahy, nevěřícně jsem kroutil hlavou, proč u každé kasy stojí fronta lidí a proč něco tak banálního, jako vyťukání cílové stanice a prodej vytištěného lístku trvá tak neskutečně dlouho, když u našich drah jde o záležitost na pár minut. Pořád nevím proč. Počítače totiž mají už i na polské železnici.
Mám k Polsku poměrně vřelý vztah. Poprvé jsem přijel do Krakova někdy na začátku devadesátých let. Tehdy mě docela překvapilo, kolik lidí pospávalo na nádraží kvůli jízdence – ale nedivil jsem se, pokladní kvůli každé volaly kamsi (do Varšavy?) pro ověření, jestli je jízdenka volná, a když byla, vypsaly vám ji propiskou do formuláře. Československé státní dráhy už tehdy používaly kompjútry! Připadal jsem si jako někde na východě Ruska.
Ale stejně jsem si nakonec připadal i minulý týden. To jsem si ještě dělal v poledne legraci na twitteru, když jsem napsal: "mám to tu rád, i když v něčem mi to připadá jak na Balkáně. Což nutně nemyslím negativně, exotika je fajn :)"
To jsem ještě netušil, že mi to Polské koleje paňstvové dají pořádně sežrat. Však jsem taky za pár hodin musel uznat, že jsem si neměl brát Balkán do huby.
Co se stalo? V Polsku stejně jako u nás mají "elektronickou tabuli" s příjezdy a odjezdy. Ta wroclawská pořád ještě funguje na principu otočných kartiček. Ale v tom problém nebyl. Problém je v informování o odjezdu vlaku.
Můj spoj do Kłodzka měl odjet ve 13:18 ze třetího perónu. Informace na tabuli visela už nejmíň půl hodiny předem, proto jsem se s důvěrou odebral na třetí perón, a čekal. Čekaly tam deset dvacet minut i jiné vlaky, jenom ten můj stále nepřijížděl. Nenapadlo mě, v čem by mohl být problém, ještě ve čtvrt na dvě jsem byl klidný, ani pět minut po ohlášeném času odjezdu jsem se příliš neznervózňoval. Ale když už neohlášené zpoždění trvalo asi čtvrt hodiny, došlo mi, že mi vlak ujel.
Zasmál jsem se tomu, že ačkoli se v Polsku cítím skoro jako doma, nechám si takhle pitomě ujet vlak z jiného perónu. Ale nevadilo mi to, vrátil jsem se do hospody naproti nádraží, dal si boršč a pivko a spokojeně čekal na další spoj.
Když se blížil čas Č, už jsem byl poučenější, a tak jsem čekal na nádraží na lavičce přímo naproti tabuli a sledoval ji. I tentokrát tady dlouho dopředu ohlašovali: spoj do Kłodzka odjede ze třetího nástupiště. Já si ale všiml, že tady klidně u jiných spojů ohlásili, odkud odjíždí, a pak klidně na tabuli bez jakéhokoli hlášení změny přeskočilo číslíčko na jiný perón.
Čekal jsem proto do poslední chvíle, jestli nenaskočí nějaká změna. Bylo asi sedm minut do odjezdu a tabule pořád beze změny hlásila třetí nástupiště. A tak jsem vyrazil.
Co myslíte? Nebudu to natahovat. Dopadlo to úplně stejně, vlak nakonec odjel bůhví odkud. A to jsem tentokrát uši napínal, aby mi žádné hlášení neuniklo – jenže narozdíl od našich nádraží tady spoje hlásí mumlající paní tak, že pomalu nerozumíte, ani když rozumíte polštině, už vůbec si neumím představit, jak se tady na nádraží orientuje cizinec.
Na každém peróně se fláká hned několik děžurných. Čert ví proč, když ani nemůžou upozornit na změnu odjezdu vlaku. U kasy mi řekli, že je to moje chyba – měl jsem přece sledovat elektronickou tabuli. Když jsem na paní už trochu křičel, že přece ví, že tam jsou informace pro kočku, jenom pokrčila rameny.
Nakonec jsem odjel autobusem. Hořce jsem se smál, když jsem zjistil, že zrovna ten den Gazeta Wyborcza píše o průzkumu Gallupova institutu, podle kterého jsou polské dráhy PKP nejhorší v celé Evropské unii. V jiných novinách zase řešili, jak to budou mít cizinci těžké, až budou chtít přijet do Wrocławi, když v podstatě většina webovek hotelů, penzionů a jiných ubytoven je jenom v polštině, dost často bez funkčních kontaktů a když už se někomu dovoláte, neumí cizím jazykem ani pozdravit.
Constantin Chiriac, ředitel divadla v Sibiu (ten Rumun z delegace, která měla posoudit, nakolik se Vratislav může stát hlavním městem kultury), Polákům poradil: "Nečekejte, až vám Brusel dá titul Evropského hlavního města kultury, sami si ho přiznejte už teď."
Obávám se, že přesně tak to Poláci pojmout: všude nalepí euroznaky a reklamy překypující superlativy typu skvělé, extra a pod. – a je to!
