Jen co před pár lety utichla diskuse kolem problémovosti masokostní moučky, máme tu nový případ - krmný tuk. V posledních dnech se u nás začíná šířit panika kvůli německému případu kontaminace krmiv dioxinem. Je to dle mého názoru další z nebezpečných, mohutně medializovaných vln, jaké zde již byly v minulosti. Připomeňme případy slintavky a kulhavky, nebo tzv. nemoci šílených krav, za něž zaplatila mnohatisícová stáda prasat a dobytka životem a mnoho zemědělců přišlo o svůj chov. Situaci dokresluje studie, jež vyšla několik let poté a informovala, že výskyt těchto nemocí nevybočoval z dlouhodobého průměru, a o masivní hrozbě pro lidské plémě se tedy vůbec nedalo hovořit.
Je-li však hrozba aktuální, stojí otázka jinak: Jak se bránit? Předseda agrární komory Jan Veleba uveřejnil na tiskové konferenci svůj názor, že by se měli spotřebitelé vyvarovat konzumace německého masa – ergo, měli by jíst pouze maso české. Evropská Unie se snaží vystopovat cesty exportovaného německého masa, leč, s neuspokojivými výsledky. A co teprve my, prostí konzumenti? Poznáme německé maso?
Předpisy stanovují, že je třeba na mase označovat zemi posledního zpracování. Je to pro nás, obyčejné spotřebitele, vůbec užitečné? I v příznivé situaci, kdy nemám obavu jíst německé maso, chci přirozeně podporovat domácí chovatele. Nemám ovšem jak. Není cesty, jak se dozvědět, zdali česká jatka nenakoupila dobytek v Polsku, Litvě nebo Maďarsku.
Ano, je správné požadovat označení země původu masa na jeho obalu. Ano, je správně nabádat spotřebitele k obezřetnosti. Není ovšem správné šířit paniku. Pan Veleba si totiž neuvědomuje jednu zásadní věc. Přihříváním si své polívčičky na úkor německých kolegů otřásá základy spotřebitelské důvěry nejen v importované výrobky, ale jak jsme již mohli poznat v minulosti - i ve výrobky domácí. My spotřebitelé můžeme jásat, neboť krátkodobě klesne cena produktů živočišného původu. Nedivte se nám ale, pane Velebo, že vás odmítneme příště dotovat. Sám si pod sebou systematicky řežete větev.
