Topolánek – geniální manažer a mistr kompromisu

Kompromis, pro někoho slabost, pro mně důkaz velikosti toho, kdo je ho schopen. Nikde to neplatí tolik, jako v politice. Ten, kdo má kompromis za slabost, je slaboch pro mě. Filozofie typu „všechno nebo nic“ nemá v politice co dělat. To si může říci vrcholový sportovec, nikoliv politik. U politiků to platí naopak, kdo chce všechno, nemívá nic.

Prevzato z ofic. webu Predsedy vládyautor neuveden

Pozor, kompromis neznamená hodit přes palubu všechny své zásady, v politice pak popřít vlastní politický program a zradit tak své voliče. Tomu se neříká kompromis, ale Opoziční smlouva. Kompromis znamená slevit z vlastního maxima za účelem dosažení maxima možného. Přitom by si měl každý dopředu stanovit jakousi mez, přes kterou už nepůjde. K dosažení fungujícího kompromisu je pak samozřejmě nutná ještě jedna podmínka - strany přistupující ke kompromisu se musí se svými představami alespoň částečně protínat.

Přesně takový kompromis je základem dnešní křehké trojkoalice (dobře, tak tedy i s přeběhlíky - trojkoalice + duo PM). Všichni ustoupili, ale všichni se nakonec shodli na kompromisním průniku svého ještě přijatelného možného. Pokud někteří straníci dnes vyčítají svým lídrům, že ustupují příliš, buď nečetli koaliční smlouvu, nebo je to jen jejich nemravná taktika, jak se svých lídrů a stranických konkurentů prostě jen zbavit.

Domnívám se, že současný premiér Mirek Topolánek je přímo mistrem kompromisu. Když k tomu přidáte jeho další schopnost být geniálním manažerem s citem pro pragmatismus, pochopíte, v čem tkví jeho, pro někoho tak nepochopitelný, úspěch.

Ptáte se, jak je tedy možné, že tak úspěšný člověk je tak veřejně a mediálně málo oblíben? Částečně je to vinou novinářů (přece jen je pro ně premiérova impulsivní povaha lehkým a chutným soustem) a částečně je to dáno jeho další jedinečnou vlastností, která se v naší politice zatím moc nenosí. Mám na mysli jeho upřímnost. Upřímnost a rovnost pak ve spojení s impulsivní povahou vedou bohužel v naší pokřivené politické kultuře k deformovanému obrazu naivního venkovského chasníka, který si nevidí do huby.

Premiér se sice s většími či menšími problémy snaží o nápravu v této oblasti. Stává se ale, že tu a tam zapomene na poučky svých poradců ve smyslu, že na sobě musí nechat dříví štípat, ať se děje, co se děje, a občas ujede. A média to pak s chutí sobě vlastní hezky a pořádně rozmáznou.

Přes tento mediální handicap (Kdy jen se dopracujeme k tomu, abychom upřednostnili obsah před formou?) je premiér neobyčejně úspěšný a to dlouhodobě. Proč?

Odpověď není tak těžká. Mimo schopnosti skvělého manažerství a citlivého pragmatismu, o kterých jsem už hovořil, obrovské pracovitosti a cílevědomosti, je totiž schopen pragmatického kompromisu! Nestydí se za něj, ví, že bez něj by ve vysoké politice skončil rychleji než začal. To kompromisy, jež mu jeho odpůrci ve vlastní straně neustále vyčítají, stály za jeho úspěchy. Pochopil, že zkostnatělá a ultrakonzervativní strana Václava Klause bez kompromisu je odsouzena k trvalé opozici s podporou mezi 15 až 20%. A tak Topolánek přistoupil na kompromis a stranu zpřístupnil další obrovské skupině voličů, jež se pohybuje v celé škále napravo od středu. S jistou nadsázkou se dá říci, že ji zlidštil. Jeden můj dobrý přítel tento proces nazval lehce sarkasticky, ale upřímně, jako ODS s lidskou tváří. Myslím, že to trefil a to více než velmi. Díky tomu Topolánek vyhrál všechny volby, u kterých zatím byl. Přesto nebo právě proto je mu to jeho stranickými soky stále vyčítáno.

Kromě toho stálo na Topolánkově straně samozřejmě štěstí. A nebylo to žádné malé štěstíčko ve smyslu Marvanovy legendární „mušky jenom zlaté“. Topolánkovým politickým štěstím je totiž pořádná masařka, jež nese jméno Jiří Paroubek. Ale to je jiná kapitola.

Vraťme se od Paroubka raději ke dnešní trojkoaliční vládě. Je až neuvěřitelné, jak tato na první pohled vratká loď nekompromisně bičovaná zprava i zleva zatím proplouvá, aniž by narazila. Její křehkou stabilitu a neměnný kurs zajišťuje velmi pevné kormidlo držené právě kompromisy, zatím. Jen díky kompromisu prosadily všechny tři strany tolik ze svého programu. Jen díky schopnosti domluvit se vláda konečně řízla a zdá se, že velmi úspěšně, do problému zvaného zdravotnictví a chystá se na reformu důchodovou. A na tu si zatím netroufla žádná její předchůdkyně. Proto má tato vláda moje sympatie – má odvahu a tah na bránu. Nebojí se jít proti vůli lidu (radar, reformy), což její kredit nesnižuje, ale naopak zvyšuje, alespoň u lidí zodpovědně myslících. Při vší úctě k „vox populi“, daně, zdravotnictví či bezpečnost opravdu nejsou záležitosti, ve kterých by se měli politici řídit hlasem lidu. To by byla cesta do pekla.

Jestli má tato vláda nějakou slabinu nebo chcete -li stín, pak je to kauza Čunek. Ani ne tak Čunek jako takový, ale vše, co se okolo této kauzy dělo - od počátečního tvrdošíjného lidoveckého vydírání Čunkem přes Vesecké danajský dar Topolánkové vládě až po Čunkův návrat do vlády. Tohle všechno tuto vládu poškodilo. A nic na tom nezmění ani nynější podivný audit neaudit Čunkových financí. Dočista a docela mohl Čunka očistit jenom soud. A k celé této situaci přitom vůbec nemuselo dojít, stačilo, aby lidovci byli přístupní kompromisu a na Čunkovi ve vládě tak tvrdošíjně stále netrvali. A zase jsem u toho kompromisu.

Přes celou tuto nešťastnou kauzu si ale dovolím tvrdit, že pokud se tato vláda dočká alespoň 1. ledna 2009, kdy vpluje do čela konvoje celé Evropy, bude to jedna z nejúspěšnějších polistopadových vlád a Mirek Topolánek jeden z našich nejúspěšnějších premiérů vůbec.

Dočká -li se toho, ale stále není vůbec jisté. Přes veškerou Bursíkovou snahu mohou pro změnu stáhnout ke dnu tuto vládu Zelení. Je jen na nich respektive na jejím extrémistickém křídle vedeným Kuchtovou a Stropnickým, nechají –li pragmatického Bursíka dále u kormidla vládní lodi i u kormidla vlastní strany, nebo loď potopí. Pokud se stane to druhé, vrátí se Zelení po příštích volbách na dlouhou dobu zase tam, kde byli před Bursíkem – do politické periferie mimo zdi Poslanecké sněmovny, o jejím kormidlování ani nemluvě.

A my všichni se pak 1. ledna příštího roku díky nim dočkáme ostudy evropského formátu. Osobně v sobě stále živím naději, že se tak nakonec nestane.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 14.7.2008 8:48 | karma článku: 28,26 | přečteno: 2305x