O mojí babičce a její zkušeností vhodné i pro vánoce

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Jedna babiččina moudrá a praktická zkušenost z mého dětství platí i pro vánočku.

Babička se narodila koncem předminulého století. Ke své hambě se přiznám, že to nevím přesně, ale muselo to být opravdu nějak těsně koncem, protože maminka se narodila v r. 1922 a tehdy byly maminky opravdu mladé.

Babička si prošla svéráznou a tvrdou školou života. Bydlela na vesnici. Mnoho toho ale nevím. O některých věcech nikdy nemluvila; tak ani nevím zda se něčím vyučila nebo zda byla "jen" ženou v domácnosti... Vzhledem ke třem dětem jí beze sporu byla a musela se umět otáčet; stejně jako děda, který byl  - co jej pamatuji - horník.

Babička byla především skvělá hospodyně i kuchařka (její posvícenské koláče skladované v almaře na chodbě, buchty se švestkami a mákem, pečený králík a ledvinková polévka, vepřo knedlo zelo, ale i bramboráky nebo třeba šunkofleky patří neodmyslitelně k mému dětství). Do onoho pojmu "hospodyně", pak je třeba zahrnout nejen denní domácí práce, ale i starost o domácí zvířectvo a zahrádku. Já už jsem zažil "jen" králíky a pěstování brambor. Ale můj bratr (1942) vzpomíná, že babička měla i prase nebo slepice.

Její den i za mého dětství začínal brzy ráno, kdy dědu vypravovala na šachtu.... Pak se musela postarat o zvířectvo. Vykydat králíky, nakrmit, dojít na trávu, zalejt zahrádku (zeleninu měla vždycky svojí)... Zatopit v kamnech, udělat snídani... zejména pokud měla na návštěvě drobotinu, tedy nás čtyři vnoučtata. Samozřejmě uvařit oběd a nejednou i večeři.

Kde by kdy i v oněch počátcích 60. let měla čas na nějaké zábavy... Maximálně si pustila rádio - a to jsme my městské děti, pomalu už přivykající k televizi, po obědě zbožně poslouchaly nedělní rozhlasovou pohádku a večer před spaním Hajaju.

Její "zábavou"  bylo v lepším případě chodit na houby. Jednou za uherský rok se šla podívat na vesnickou zábavu na rychtu - třeba když starší z vnuček šla na maškarní bál. Do stejné hospody se sálem pak chodívala "pro dědka", kde pil pivo a hrál karty. Později tam pro něj posílala např. mne. Jako dítě jsem byl nesmírně umanutý a dědu jsem domů stoprocentně do půlhodiny přivedl. Inu, koho by to bavilo pít a hrát, když je vedle otravující děcko s tím, že "dědo, máš jít domů říkala babička."

"Za odměnu", že jsem neinformoval, kolik děda prohrál v kartách, jsem si směl někdy cucnout piva... a jen tak bokem jsem se odpozorováním naučil hrát "filky" neboli svršky, které jsme později jako děti mastili v manželské posteli dědy a babičky, zatímco oni dva spali v kuchyni odděleně, děda na jednolůžkové posteli a babička na kanapi.

To mělo mimo jiné i svůj praktický význam... Tři děti babičce bohatě stačily. V paměti mám i její jedinou poznámku, týkající se soužití s dědou: "Jen si na mě vlez, hned mi upích parchanta." Když jsem později nabral rozum, zpětně jsem si odvodil, že tak hovořila o mé mamince. Babička si zkrátka servítky před ústa nedávala. Stejně tak, když se sousedka rozčilovala, ať neříká jejím dětem parchanti - že přeci nejsou nemanželský, babička ji usadila: "Já tak říkám i mým vlastním dětem." A byl klid.

Jednoho "parchanta - vnoučka" si babička vzala obzvláště na mušku - "podvyživené" pražské dítě, tedy mne. Měla s tím svoje zkušenosti - takto vypipala mého válkou skutečně podvyživeného bratra. Na rozdíl ode mne, který jsem byl prostě normální hyperaktvní dítě. Dvoje prázdiny mne vykrmovala jako husu. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře... První prázdniny jsem to vylítal, druhé už ne... Kdoví, co by mi dneska poradila, abych ty kila zhubnul do zdravé "podvyživenosti". Dodnes ale třeba nesnáším chléb s máslem... na tu půlcentimetrovou vrstvu másla na chlebu do nejdelší smrti nezapomenu.

Babička si totiž uměla poradit prakticky se vším. Štípance od komárů nám mazala tekutým pudrem, drobná poranění namazala Infadolanem, bolest v krku léčila hašlerkami, případně alpou na kostce cukru (to jsme někdy dostávali i za odměnu)... to už muselo být, že jsme si vzali aspirin.

Když někoho bolelo břicho, babička "čarovala". Roztopila v kamínkách sporáku dřevo a když už byly jen žhavé uhlíky. Pak vzala pohrabáč, něco mumlala (zaříkání) a pohrabáčem kroužila na hrnkem s chladnou vodou, do kterého tři uhlíky shrábla až to zasyčelo. Pak dotyčný dostal hrnek vypít - a budete se divit: pomohlo to a bylo po bolesti!

Stejně tak si babička uměla poradit i s tím, aby nakrmila věčně hladové krky. Nevyznávala ale pořekadlo sousedky, když za ní přišel synek, že má hlad, tato odpověděla: "Napij se vodičky, Jaroušku."

Našel babička pro nás měla vždycky něco k snědku. I kdyby to byl "jen" onen zmiňovaný chleba s máslem. Na druhou stranu, nedojídání netrpěla. Její pořekladlo u stolu bylo: "Dojídat! Nemáme psa!" A uměla si i poradit se zbytky jídla. Vepřo-knedlo-zelo rozkrájela na kousky, smíchala a ohřála dohromady. Nám děckám to snad chutnalo víc, než normálně podávané jídlo. Šunkofleky babička osmahla s vajíčkem... a žádné margaríny nebo oleje: pěkně na poctivém sádle z vlastních domácích škvarků!  Bratr dodnes pláče po jejích bramborových plackách... Tak mu říkám dnešním jazykem: Bylo to jednak v kvalitě surovin, jednak v "technlogii"... Kde dnes seženeš kamna s plotnou, abys je pomazal slaninou a na tom pekl placky.

A ještě jedno jídlo jsme u babičky milovali. Když prostě do týdne ztvrdnul chleba, nezkrmovala všechno králíkům (později už neměla ani ty). Uvařila si hrnek kávy z melty, s mlékem. Pak vzala nůž a chléb si do něj prostě krájela nebo lámala.

Samozřejmě jsme o tuhle dobrotu jako děti taky žebronily a bylo nám třeba i jedno, že chleba není pranic tvrdý. I když je pravda, že ten nám chutnal v tom kafi nejlépe. A jí tak někdy nezbylo do kafe nic!

To tedy byla babička.

Koupil jsem si před vice než týdnem vánočku. Tak nějak jako "trénink" na nadcházející vánoce. Ale sami to znáte. Občas je potřeba něco sníst, dojíst... A k milé vánočce jsem se dostal skoro po dvou týdnech. Už na omak nebyla nejměkčí a tak jsem přemýšlel. kudy do ní.

Až jsem si vzpomněl na babičku a její kafáč s tvrdým chlebem. Zakrojil jsem nůž a...

A to je celé. Některé věci, co se člověk v mládí naučí, se mu zkrátka hodí i mnohem, mnohem později... třeba, když už se sám blíží věku své vlastní babičky.