Malá pozvánka k televizní obrazovce: na komedii

Humoru a smíchu není nikdy dost. A tak bych vás rád pozval na komedii Tři Alberti a slečna Matylda. Komedii, kterou jsem podle divadelní hry Miroslava Horníčka režíroval já sám přesně před 20 lety - v r. 1994!

Když jsem v roce 1993 procházel literární poklady své knihovny, probíral jsem se i hrstkou divadelních her, které jsem krátce před tím zakoupil ve velkém výprodeji agentury DILIA. Patřily sem Tři malé myšičky, které jsem pár let před tím viděl v divadle ABC se skvělou Stellou Zázvorkovou. Měl jsem tu i monodrama Rozhovor v domě Steinových, které jsem viděl v Divadle na Vinohradech, jedinečně zahrané Ivou Janžurovou. Byly zde hry Voskovce a Wericha, Shakespeare... a také pár her Miroslava Horníčka.

A zrovna v té době jsem tak trochu uvažoval, kam profesně dál. Státní film Filmového studia Barrandov byl definitivně minulostí, mé tamější plány tím pádem tam rovněž... a zrovna jsem si na sérii Dobrodružství kriminalistiky ověřil, že je mnoho věcí, kterým se chci v životě věnovat, ale práce pomocného režiséra mezi ně rozhodně nepatří.

A tak jsem s divadelní hrou v ruce oslovil dramaturgyni České televize, Lídu Hustolesovou, s nápadem na to natočit tuto hru jako televizní inscenaci.

Paní Hustolesovou jsem znal ze svého filmového debutu, povídky Úraz, z povídkového triptychu Figurky ze šmantů. Česká televize se na něm podílela jako spoluproducent a paní Hustolesová byla za ČT dramaturgyní.

Figurky ze šmantů bylo "svěží debutantské dílko", nemilosrdně poplatné době svého vzniku roku 1986. Tehdy s námi "mladými" ale nikdo nediskutoval. "Tady je scénář - chcete, budete točit. Pokud ne, támhle je desítka dalších, co čekají na svou šanci."

No, hornické téma nebylo zrovna z těch skvostů, které jsem hodlal v budoucnu točit. Zbytí ale také nebylo. A tak jsem díky šťastným okolnostem alespoň usiloval o úsměvnou komedii. A scénárista Milan Ležák napsal přesně to, co jsem chtěl!

Kredit jsem si u paní Hustolesové získal tím, že při přečení scénáře mi už dopředu kondolovala slovy: "No, ona ta vaše povídka není nejlepší. Ale co se dá dělat, no tak točte."

Aby mi pak o pár měsíců později řekla: "A víte, že ta vaše povídka je nejlepší, co kdybychom ji dali na konec filmu?" (Sice jsem to prozíravě odmítl, ale byla to dokonalá satisfakce.)

Dokonce jsem s tou svojí povídkou byl pak poslán na festival mladých filmových tvůrců, kde tu povídku lichotivě srovnávali s humorem Jiřího Menzela.

Takže mne v r. 1994 paní Hustolesová přivítala v České televizi více než přívětivě a mnohé, co se pak událo kolem natáčení inscenace Tři Alberti a slečna Matylda, jsem popsal v tomto blogu.

Z toho všeho jsem si do budoucna odnesl jedno důležité ponaučení. Slova režiséra Jána Roháče, o která se se mnou při té příležitosti podělil jeho dlouholetý splupracovník Václav Junek:

"Rozhodující je výsledek a ne jakou cestou jsme se k němu dobabrali."

A výsledek?

Je to snad 14 dní, co jsem se rozhodl zajít si v jednom obchodním centru na kávu. Usadil jsem se s tácem a náhle jsem zaostřil na dvě postarší dámy. Seděly ob dva stoly a jedna znich mi připadala povědomá. I zvedl jsem se, uklonil se a vyrušil je: "Jsem rád, že Vás opět vidím, paní Hustolesová."

Ano, je to tak -  byla to ta skvělá dramaturgyně, jejíž kvality po letech čím dál více oceňuji. Naše další splupráce se tehdy po inscenaci nekonala. Tvůrčí skupina, kde paní Hustolesová působila, zanikla. Tím jsem ztratil rozhodující kontakt a pro televizi jsem už víc přes všechnu snahu nerežíroval. I paní Hustolesová pak působila v ČT už jen sporadicky.

Tím spíše bylo toto nedávné setkání milé.

Nechtěl jsem příliš zdržovat a tak jsme prohodili pár slov a mimo jiné i to, že inscenace Tři Alberti a slečna Matylda měly od doby svého vzniku 20 již vysílání! Která inscenace to má?!

Nuže, dnes v 15:55 na ČT1 to bude po jednadvacáté.

Po jednadvacáté vás tedy zvu na milé, úsměvné setkání s "Matyldou" Květou Fialovou. a "třemi Alberty" Miroslavem Donutilem, Petrem Nárožným, Pavlem Novým, i dalšími, kteří se zasloužili o úspěšný výsledek této inscenace - neskromně si dovolím poznamenat, že i v osobě mé maličkosti. Koneckonců, jsem si v tom zahrál i malinkou komparsní roli sluhy. No a komu se kdy poštěstí políbit ruku Květě Fialové?

Příjemný zážitek.