Aristokratka - Po čtvrté - aneb horror? (recenze)

Naprosto netrpělivě jsem čekal až 18. října vyjde 4. díl Bočkovy Aristokratky... abych se k dostal k přečtení až téměř po dvou měsících. I tak s člověkem Osud zahraje - inu, stejně jako autor knihy.

Upřímně řečeno, autor, Evžen Boček si s námi hraje již po čtvrté. Přesněji řečeno po páté, ale řeč je hlavně o jeho "Aristokratce", jakkoli s prvotinou Deník kastelána má společné jedno: autor bohatě využívá svých letitých zkušeností kastelána. A nám čtenářům - potencionálním muflonům - nezůstává nic dlužen.

Výhodou Bočkových knih je, že pokud máte aspoň trochu smysl pro humor, tak se zasmějete. Ne nadarmo jeho prvotina získala v r. 2012 cenu Miloslava Švandrlíka.

Hrdinou všech čtyř opusů je Marie Kostková, 19 letá hraběnka. Spolu s otcem, Františkem Kostkou a matkou, Američankou jménem Vivien, se vrátila na rodný hrad poté, co jej získal rod Kostků zpět. Ústy hrdinky se pak dozvídáme celé štrapáce, které přináší takový hrad. A to včetně zděděného osazenstva - zpátečnického kastelána Josefa, zahradníka Spocka a kuchařky Tiché.  K tomu nutno připočíst osazenstvo získané - jako dvě dogy, manažerku Miladu, guvernantku Denisku, později též tetičku Noru. A pak několikero postav jež do děje více či méně zasahují, jako Karel Schwanzerberg (jen na dálku už jen tím, že je), Max Laun - možná nápadník -  a jeho sousedící rod. A to vše včetně nutnosti pouštět do hradu návštěvníky - slangově označované jako "mufloni".

Evžen Boček míchá tyto ingredience, coby zkušený spisovatel - ačkoliv je tomu spíše naopak. Zaděláno má ovšem na sebrané spisy, neboť ani čtvrtým dílem sága Aristokratky zjevně zdaleka nekončí.

Tentokrát se v názvu nechal zřejmě inspirovat britským humoristou P. G. Woodehousem a jeho povídkou "Vlna zločinnosti na zámku Blandings".

Ovšem stavbou příběhu se zřejmě tentokrát nechal inspirovat němými groteskami s paralelním dějem. Zkrátka, hrdinka odjede za svým potencionálním nápadníkem Maxem Launem. Ten je však závažně nemocen boreliozou a když v jakémsi "záchvatu" požádá Marii o ruku, zhroutí se a Marie jej odveze do nemocnice. Po návratu na hrad Kostka se Marie ocitá v jakémsi šíleném příběhu dvou loupeží, které naštěstí končí zásahem policistů - abychom se od autora postupně dozvídali, jak k tomu došlo, že se na hradu Kostka jedna parta rozhodla vykrást hrobku a druhá ukrást obraz v kuchyni. Situace opravdu jak vystřižené z nějakého hororu.

Evžen Boček dokazuje, že umí napsat víc než jen zážitky ze své kastelánské éry. Skutečně máte chvílemi pocit, že se ocitáte v nějaké filmové grotesce a mně ponejvíce vyvstává na mysli Buster Keaton, řečený Frigo. Právě on měl k vyprávění příběhu onen zdravě bláznivý přístup jako Evžen Boček.

O prvních dvou dílech jsem napsal již v jednom z blogů. Autor též vydání Aristokratky komentuje ve videu. Je k tomu málo co dodat. Snad jen, že autor šlápl trochu více do humoru; pro změnu trochu změnil styl vyprávění, kdy nekombinuje vyprávění hrdinky s jejími dopisy Maxovi. A tak, jakkoli se ocitáme v trochu jiném literárním stylu, Aristokratka to beze sporu je.

A bezesporu pobaví. Prochechtal jsem mým obligátním rychločtením celou knihu (168 stránek jsem zvládl za dvě a půl hodiny). A nejenže se k ní vrátím, ale těším se až ji zase budu poslouchat jako audioknihu v podání Veroniky Kubařové, jakkoli má recenzentka audia pravdu.

Humoru je ale stále málo a vlastně ho není nikdy dost.

Foto: Martin Faltýn