5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 7

Když už se někam po letech vracíte, je někdy lepší nevzpomínat. Je lepší se otevřít novým zážitkům. Bez nostalgie. A, v našem případě, být připraven i na další maléry, které na vás čekají.

Den odletu

Nechme zase jednou zaznít bezprostřední zápisky:

Probudil jsem se dřív a hned mne napadlo, že dojdu pro snídani. Žádné včerejší pálivé nudle a podobně. “Pálivý den” se zkrátka nebude opakovat.
Jídlo k snídani nakoupím v jídelních kioscích u hotelu. Sladké placičky z rýžového “pudinku”, jak bych to popsal. Pocukrované donuty. Pak dlouhou sladkou koblihu. A nakonec masem plněnou slanou taštičku a závitek pro přítele, protože on si na takovéto věci k snídani potrpí.

Balíme kufry.

Po chvilce zjišťujete, že se nikam nic nevejde a vše se rozrostlo o nákupy.
Postupně začínáte nenávidět každou věc, kterou berete do ruky. A je jedno, jestli je původní z Prahy nebo z nového nákupu.

Do toho přijde zpestření v podobě emailu. Přišla jízdenka na autobus. Napřed si to snažíte v hlavě srovnat. Objednávka přeci skončila oznámením, že platba neprošla a peníze vrátí do 14 dnů! 640 Kč.
Napadá mne další z mých blbostí. Volám na telefonní číslo u jízdenky. Jakože reklamace.
Volám 2x a samozřejmě nevyřídím nic!
K dovršení všeho zjišťuji, že volám přes českou simkartu. 32 Kč za minutu. Takže cena jízdenky se zvyšuje o 320 Kč. Ne-li ještě o něco více. 1000 Kč vyhozených.

Do toho si přečtu v mobilu imessage, vzkaz od kamaráda, že co si pořád stěžuji, vždyť jsem přeci na dovolené. Odpovídám, popisuji mu celou situaci a dodávám: To je tedy dovolená!

Mám toho výjimečně zase jednou fakt plné zuby a jsem před výbuchem.

Nakonec se “odrovnám” jedním třetinkovým pivem z plechovky. Extra edice s králíkem. A od té chvíle je mi to fakt jedno. Co jsem mohl zabalit, jsem zabalil. A sedím a nechávám to na příteli. Po zážitku s jízdenkou toho mám fakt plné zuby.
Sedím a zobám přiopilý jakési čokoládové čočky. Nestojí za nic. Původně jsem si je koupil v rámci nočního výletu. Teď už je mi to fakt všechno jedno. Vypnul jsem.

Po zabalení všeho i přítel se zasměje: “To je teda!”

Blíží se čas odchodu z hotelu.

Poobědváme na letišti a vyrážíme směr Malajsie. Jak vidíte na následujícím foto, neměli jsme toho zrovna málo. Řádné posilnění bylo tedy na místě. A jestliže jsem měl tak trochu obavy, jak budou fungovat místní aerolinky, tak musím říci, že směle zahanbily všechny ty naše české i nečeské "nízkonákladové hladolety". Obsluha i servis tady byla jak za starých lepších časů.

Jediné, co trochu komplikovalo život, kromě dvou těžkých kufrů, byly turistické předpisy. Přiznám se, že papírování a vyplňování listin všeho druhu zoufale nenávidím. Tady jsem si toho užil až nad hlavu.

	...
	...
	...
	...
	...
	...
	...
formulář ICA	...
kartu SGAC	...
	...

Karty při příletu, karty při odletu, karty při transferu... úřední kobyla řehtá o sto šest.

Byl jsem rád, když už jsem to měl všechno za sebou a mohli jsme se konečně vydat na cestu.

V Kuala Lumpur a v domě, kam jsme směrovali, jsem byl už celkem třikrát. Nebo čtyřikrát? Sami vidíte, že už tomu nepřikládám důležitost.

Co bylo pro mne důležitější, byli "moji lidé".

Sňatkem a vlastně jakoukoli dlouhodobou známostí, jak mi určitě potvrdíte, člověk většinou získává do života jaksi i partnerčinu/partnerovu polovinu příbuzenstva. A jak to tak v životě chodí, s někým si padnete do oka více, s někým méně. Tady jsem si "padl do oka" původně zhruba s pěti-šesti lidmi. Kdo to má spočítat, když je přítel ze 13 dětí! Do nejbližšího okruhu jich tedy patřilo těch pět-šest. Od roku 2004, kdy jsem byl v Malajsii po prvé, si pochopitelně založili rodiny, zplodili děti... ti všichni mne za ta léta rovněž "adaptovali" do rodinného kruhu.

Tentokrát k nim přibyl i jejich důvěrný rodinný známý, jménem Rudi. Tak si nechal říkat. A slyšel na to oslovení. A svému synovi rovnou říkal poněkud nemalajsky: Doni. Což je dnes v Asii běžné, že si namísto svých rodných místních jmen dávají často vesměs poameričtělá jména. Vzhledem k rozšířenému turistickému ruchu, je to přijatelnější. Asi si lépe vybavíte např. Andy, jak si nechává v Čechách říkat můj přítel, než kdybyste v paměti měli lovit malajské jméno Zaini.

Rudi je rodinný přítel, který se stará o skoro opuštěný dům, ve kterém v Kuala Lumpur původně všichni bydleli. Čekal na nás na letišti, odvezl nás svým autem a stal se, spolu se svým synkem, našim osobním řidičem. Proč sebou vozil stále i svého šestnáctiletého syna Doniho? Přemýšlel jsem o tom a usoudil jsem, že ze dvou praktických důvodů. Jednak měl mladík částečně školní prázdniny, jak jsem pochopil, a tak měl otec jistotu, že se mladý pán nebude někde poflakovat s kamarády. Malajská výchova je stále přeci jen konzervativní - na druhé straně má mládež stále přetrvávající úctu nejen k rodičům, ale ke starším všeho věku a to nikdy není na škodu. A za druhé, mládenec se aspoň společensky otrkal - v komunikaci s cizincem, tedy se mnou, i s novým rodinným neznámým - tedy s mým přítelem. Od Rudiho se dozvídám, že jsme navíc Doniho potkali už při naší poslední návštěvě. To mu ovšem bylo šest. Kdo si to má pamatovat...

Rodinný dům mého přítele Andyho nás přivítal svou opuštěností. Rodina se zkrátka rozprchla a někdo už také ani nebyl. Dům je však majetek a investice, i když mírně chátrající. A dětí je pořád jako smetí a nikdy nevíte, kdy se dům bude hodit pro některého z potomků.

Dopustil jsem se té chyby, že jsem nechal volně plynout myšlenky vzpomínek - no bylo mi z toho spíš smutno. Když si atmosférou porovnáte obě následující fotografie, i když se jedná o protipohledy, pochopíte.

Nedá se nic dělat, čas je neúprosný.

Co vám budu dál povídat. Přiletěli jsme. K naší malé radosti jsem zjistil, že u žlutého kufru jaksi povolila nit a zip se začíná párat. Kufr byl zcela nový, "zaručeně pravý" Calvin Klein z Egypta. :) Co si budeme povídat. Protože v kufru po vybalení ale zbyl jen koberec, ke kterému přidáme pár dalších dárků s sebou, odložili jsme řešení na později. Já už jsem se ani nechytal za hlavu, co se zase děje... a jen jsem se snažil soustředit na zabezpečení plánovaných událostí budoucích.

O večeři se nám postarala jedna část rodiny. Přivezli (pochopitelně pálivé - což tady nevadí ani dětem!) jídlo sebou. Typickým způsobem: koupili je v restauraci. Pro nás, pro Rudiho se synem i pro sebe. Pojednali to typicky malajsky a tedy prakticky. Tady se totiž vaří doma většinou jen když je čas - což je někdy víkend a bez výjimky nějaký svátek.

V této rodině už byla malá děcka 2. generace. Ukázalo se, vzhledem k nim, že jsem udělal strategickou chybu v tom, že druhý kufr s dárky odloženými na pozdější setkání, jsme nechali v něm a hlavně: kufr zůstal bezelstně otevřený. Nebojte se, včas se dozvíte, jaké to mělo následky.

Nuže, druhý den ráno vyrážíme opět na letiště.

Tentokrát letíme do Pahangu. K sestře Teh, která se tam provdala na vesnici. Na malajské vesnici už jsem byl v  r. 2004. Tak se bláhově domnívám, že mne toho mnoho překvapit nemůže. No, když i můj přítel, rodilý Malajec, po oněch 6 dnech pobytu konstatoval, že to byla síla - tak si hravě domyslíte, že jsem byl v hlubokém omylu.

Jak se Malajsii pozná, že jste na vesnici?

Inu, přinejmenším podle toho, jak se tam žije a podle toho, že džungle začíná hned za zahradou. A pokud máte drůbež, prostě bydlíte a snad i chodíte spát se slepicemi. Protože to co vidíte, je pohled z terasy, na které se nachází kuchyně s plynovým sporákem.

Tohle byla opravdu vesnice se vším všudy. A zážitky stály za to!

A co všechno jsme tam zažili?

Jeli jsme nejen navštívit sestru. Přítel tam jel také k jejímu manželovi - což je místní léčitel! Ne ledajaký, ale vyhlášený široko daleko a se státními osvědčeními a aprobacemi.

Přeberte si to jak chcete.

Faktem je, že i já jsem jedno takové léčení posléze podstoupil!

Všechna foto: autor