Musím se přiznat, že když jsem podnikala, netroufla jsem si mít zaměstnance. Ale to bylo v oněch dřevních dobách těch živnostenských začátků. Když jsem měla práce nad hlavu, pomáhal mi manžel i děti, máma a moje známá, bývalá kolegyně.
Moje kamarádka začala podnikat zároveň se mnou. Vyráběla úžasné hračky a později konfekci. Se zaměstnanci si zažila své. Vzpomínám si, jak si postěžovala, že ji jako zaměstnavatelku neberou vážně. Klidně nepřijdou do práce a vůbec jim to nepřijde divný. Ale to bylo začátkem devadesátých let.
Vždycky jsem měla problém s kuřáky na pracovišti. Když jsem pracovala na hlavní poště a musím říct, že to byl největší šrumec, jaký jsem kdy zažila, často jsme neměli čas se ani najíst. Záleželo na tom, zda vedoucí byla kuřačka nebo ne. Když kouřila, jen prošla uličkou kolem přepážek a kolegyně zatáhly žaluzie a odkráčely na "zasloužený" doušek nikotinu. Obsluha zákazníků byla jen na nás - nekuřačkách. Když jsem podle rozpisu měla odejít na svačinu, tatáž vedoucí mi vysvětlila, že když je pošta plná lidí, musím vydržet bez jídla. Po šesti hodinách kolotoče jsem padala hlady. Jíst se nemohlo, ale kouřit se jaksi muselo.
I jako pokladní v jednom řetězci jsem často zažila, že najednou jsem obsluhovala sama, protože kolegyně měly zřejmě absťák. Ze svačiny mě pak odvolali do výkupu lahví klidně i třikrát za těch dvacet vyměřených minut. Při dvanáctkách je to přecejen k vzteku. Horší ale byla ta tichá válka s paní ředitelkou, opět mezičlánkem. S takovou arogancí jsem se setkala jen vyjímečně. Byly jsme zhruba stejně "mladé", obě rozvedené, ale já jsem žila s přítelem. Ona si přivedla nového kolegu. Přistihla nás na svačinárně, kdy já jsem šla jíst a on už končil a umýval si hrnek od kávy a tak jsme prohodili pár slov, bylo zle. Od té doby mě začala ignorovat, přestala mi odpovídat i na pozdrav. Nejdříve jsem nechápala, ovšem po čase jsem psychicky nevydržela. Jen pro zajímavost, moje tržby byly pokaždé zhruba o dvě třetiny vyšší, než tržby kolegyň-kuřaček. Tento řetězec u nás už není.
Totéž v dalším zaměstnání. Byli jsme dvě na obsluhu stroje. Kolegyně předačka odcházela kouřit a mně naložila, co vše mám zatím udělat. Asi se zhlédla v pohádce o Popelce nebo v Mrazíkovi, věk na to měla. Tady jsem si dovolila podotknout, že mi připadá nesmyslné, když jsem přeřazena od své práce na výpomoc u stroje, kde jsem byla jako třetí. Evidentně tři pracovnice byly moc, ale to prý já ze své pozice nemohu posoudit. Bohužel jako mistrová o organizaci práce něco vím, ale tohle byla neodpustitelná drzost. Přesto, že jsem dřela jako blázen, zvládla to, co jsem sama ani nečekala, skoro pravidelně zůstávala i do půlnoci, aby se vše stihlo, byla jsem jaksi diskvalifikovaná. Inu nadřízená byla matka majitele firmy a zřejmě toho názoru, že byť kvalifikovaný dělník, nemá co mluvit do jejích rozkazů.
V jiném zaměstnání se jaksi provalilo, že mám pletky s mistrem - rebelem a když nemohli na něj, protože dal okamžitou výpověď, pomstili se mně. Takovou šikanu jako ve firmě Schwab jsem zažila jen tam. Jen střípek - musela jsem pracovat sama v prostorách skladu a ostatním zaměstnancům pohrozili, že pokud se mnou budou mluvit, přijdou o peníze. Normy jsem plnila jako jedna z nejlepších, ale byla jsem nežádoucí element. Jednatele a jeho "pravou ruku" po čase vyměnili, ale já jsem se z depresí dostávala půl roku. Dokonce kontaktovali i mého psychiatra, aby se mi dostali "na kobylku", ten je ale, chvála Bohu, poslal někam.
Evidentně je chyba ve mně. Sice jsem se snažila neupozorňovat na sebe, splynout s davem, ale mám v sobě něco, snad jakousi autoritu, dominanci, protože se ke mně často kolegové jaksi upínají a tedy jsem nestravitelná pro své nadřízené. Patolízalství v povaze nemám, bohužel. Dnes je to osudová chyba. Také mi kdosi radil mužský kolektiv. Ano, tam jsem problém neměla.
Opravdu mě pobavil komentář pod mým blogem /torstyn/, který má pocit, že jsem líná a nechce se mi dělat. Mám odpracováno zatím 28 let a nějaký ten měsíc. Většinou jsem pracovala manuálně a mám tu úchylku, že jedině, je-li za mnou práce vidět, tedy například za směnu potažená celá sedací souprava, pohovka a dvě křesla, jsem spokojená. A bez falešné skromnosti, nikdy jsem neměla reklamaci, vždy jsem se za svou práci mohla postavit bez bázně a hany. Jen holt svěsit uši a plazit se, to neumím.
Ale nebojte se přátelé, zatím jsem se vždy uživila. Když si tak o tom s Vámi povídám, dostala jsem odvahu, splnit si svůj sen. Od svých dvanácti let šiju. Své děti jsem oblékala do svých výtvorů celá léta a nedělaly ostudu, právě naopak. Začnu tedy šít dekorace a hlavně patchwork. Nějaké kousky už mám a věřím, že když jde o ruční práci s láskou tvořenou, je to z toho výrobku cítit. Je to pozitivní energie a né sériový bezduchý kus. Už jsem externě spolupracovala s obchodem s bytovým textilem a nebylo to špatné. Možná je to cesta. Tvořit originály a nesekat množství ale kvalitu. A s tou jsem nikdy problém neměla.
Přeji hezký den všem.
