Janino VV

Budík na nočním stolku začne pozitivním tónem oznamovat začátek nového dne. Vzápětí dostane ránu. Uraženě zmlkne a nevraživě sleduje Janu Veselou, která se ještě chvíli rozkošnicky mazlí s peřinou. Náhle otevře oči a nakrátko strne. Dnes je den D. D jako důležitý. Pak taky Z jako zvláštní, V jako výjimečný.

      Protože po třech letech, kdy sama vychovává dceru, se její matka uvolila, že si malou vezme na celý víkend. To je dokonce VV, velmi výjimečné. Ale není to všechno. Redakce blogu iDNES, kam přispívá už přes rok svými články, ji požádala, jestli by se nemohla zúčastnit večera, kde budou vybraní blogeři předčítat ze svých výtvorů. A zúčastnit se má jako vybraný bloger. Čili předčítat. V návalu rozrušení souhlasila. Teprve když odeslala závazný písemný souhlas, dostavilo se zděšení nad tímto překotným činem. Jak chce předčítat na veřejnosti, když poslední dva roky nevychází mezi lidi (pokud nepočítá vycházky do parku s dcerou a nakupování – což nepočítá)? A co si vezme na sebe?!!

     Ale protože je se životem už delší dobu nespokojená, nakonec se rozhodla popadnout býka za rohy a doufat, že neskončí jako haše pod jeho kopyty.

     Vstane z postele a vydá se do koupelny. Přichází chvilka napjatého očekávání. Dnes se to konečně zhoupne pod sedmdesátku. Ví to. Cítí to.

     Tak ne. Váha se zřejmě rozbila. Nebo na ni nastoupila nějak špatně. Nebo že by ta noční košile... Každopádně je to první škraloup na jinak prozatím dokonale hladké hladině nového dne. Co tě nezabije, to tě posílí, připomene si a s hlavou vztyčenou odejde z koupelny. Čeká ji den plný odříkání, čili asketická snídaně, somálský oběd, svačinka se ruší. Odměnou jí kromě obdivu všech přítomných mužů a závisti všech přítomných žen bude bohatý raut. Hlavně aby nebyly špagety.

     Připraví si kávu a krajíček celozrnného chleba s plátkem drůbeží šunky a rajčetem. Dietologové by aplaudovali. Usedne k počítači a zadá do vyhledávače „domácí pleťová maska“. Nakonec po relativně krátkém váhání (vzhledem k relevantnímu obsahu ledničky) vybírá smetanovo-skořicovou, která „pleť zaručeně projasní a dodá jí mladistvé vzezření“. Hotový výrobek si rozmaže po obličeji. Následuje dvacet minut, během nichž bude maska působit a Jana musí vymyslet, co si vezme na sebe a jak se nalíčí. Časový limit není možné naplnit, tolik je jí jasné po uplynutí prvních deseti minut, během nichž propiskou načmárá na prázdný papír před sebou východ slunce nad mořem, dokonce i s plachetnicí a rackem, ale pokud jde o model vhodný pro dnešní večer, zeje papír prázdnotou.

     Z obličeje jí odpadne kousek smetanovo-skořicové masky do hrnku s kávou. Jana však podobné titěrnosti nemá čas vnímat, právě řeší zásadní otázku: není náhodou nejvyšší čas, aby vyhodila indulónu a zakoupila a začala používat hydratační pleťový krém proti vráskám? A pokud ano (zdá se to pravděpodobné), měla by zvolit ten s označením 30+ nebo raději 40+? Sice jí 40 ještě ZDALEKA není, ale zase by možná měla náskok. Protože varianta pro starší pleť musí být logicky účinnější. Zamyšleně se napije. Dnes jí káva nějak víc chutná. Ráda by k ní zakousla něco sladkého, to ale bohužel nepřipadá v úvahu (s ohledem na váhu).

     Gong oznámí konec dvacetiminutové meditace a Jana vytahuje kosmetické ubrousky a stírá vrstvy skořicové smetany. Nakonec se zahledí do zrcadla. Ano, pleť se jí skutečně zdá projasněná a mladistvá. Spokojeně se vydá k velké šatní skříni ve své ložnici.

     Tady spokojenost bere velmi rychle za své. Po hodině a třiceti osmi minutách musí zpocená a zdrcená Jana konstatovat, že nemá co na sebe. Co teď?

     Po dalších čtyřiceti pěti minutách se nakonec musí spokojit s modrými šaty s působivým dekoltem, které jí sice dost obepínají pozadí, ale na druhé straně (a to doslova) i popředí, což je nesporná výhoda.

     K šatům se hodí jedině lodičky na podpatku. Vzápětí však přijde nával paniky. Už dlouho si je nevzala, na pískoviště přece jen nejsou nejvhodnější. Co když už na nich neumí chodit? V duchu si představuje, jak přichází na pódium, škobrtne a vzápětí už se řítí k zemi, pokud možno zadnicí k publiku. Její tepová frekvence se rázem zvýší.

     Snaží se uklidnit. Připraví si dušenou mrkev s vařeným bramborem a sní ho u zapnuté televize, což své dcerce zakazuje. Dávají Kdo přežije. Přepne kanál. Volný pád. Zkusí to znovu. Film Den ponížení. Tak aspoň sport. Mistrovství Evropy v karambolu.

     Dobře, tak tedy rádio. Nějaká příjemná uklidňující hudba. Ještě má chvíli čas, přesto se začne pomalu vypravovat. Žádný stres, pěkně v klidu. Právě když se pustí do tuningu obličeje, zazvoní telefon. Matka. Jana se okamžitě vyděsí, Anička vážně onemocněla, pokousal ji pes, pláče, že chce maminku. Tak ne, naštěstí je všechno v pořádku, matka jí chtěla zmínit jen několik užitečných rad ohledně výchovy dítěte. Jana zdvořile naslouchá. Bojuje sice s nutkáním hodit telefon do akvária s rybičkami, ale přece jen jí hlídá dceru, je tedy třeba zatnout zuby a vydržet.

     Hovor trvá neuvěřitelných třicet pět minut. Jana místo ležérního nasazuje ostřejší tempo a málem si vydloubne oko řasenkou, když se pokouší dokončit večerní líčení s výtvarným přesahem. Výtvarný přesah se skutečně objevuje, nicméně celkově ji výsledek neuspokojí. Chvíli váhá, pak popadne chomáč vaty. Všechno dolů. Nakonec použije jen řasenku a rtěnku, kterou pro jistotu napůl otře, aby nebyla tak výrazná.

     Časová rezeva je v tahu. Příštích drahocenných deset minut hledá mobil (to jde celkem rychle, protože si na něj může zavolat z pevné linky), peněženku a klíče (to už jde o poznání pomaleji, zavolat na ně sice může, ale obvykle neodpovídají). Hurá! Vše je připraveno v kabelce. Vyjde z domu, zhluboka se nadechne a vydá se na zastávku tramvaje.

     O pět minut později následuje zběsilý úprk do třetího patra pro papírové kapesníky, žvýkačky a deodorant. Po běhu do schodů ho potřebuje obzvlášť nutně. Vyjde ze dveří na chodník právě ve chvíli, kdy sychravý den nakrátko prozáří zadní světla odjíždějící tramvaje. Další jede za dvacet minut. Dobře, dobře, jen klid, stíháš, stejně to určitě nezačne přesně, uklidňuje se a pospíchá uličkou kolem budovy Národního divadla podél řady malých zamřížovaných provozních oken zhruba ve výši její hlavy. Právě když prochází kolem čtvrtého od kraje, vyrazí z něj prudký poryv vzduchu. Jana vyjekne a nevěřícně se dotkne svého účesu. Zdá se, že zdvojnásobil objem a změnil prostorové řešení. O Janu se pokoušejí mdloby, nakonec však srdnatě usoudí, že to jistě nebude tak zlé (je) a přinejhorším se ještě stihne dát do pořádku na toaletě. V tu chvíli začne pršet. Nejdřív jen pár nesmělých kapek, jako by se nebe potřebovalo rozmyslet. Vzápětí se rozmyslí. Jako že jo. Liják má pro Janu jednu jedinou výhodu: přestane se trápit tím, co jí s vlasy provedl ventilátor Národního divadla. Už je to jenom kousek. Briskně si nad hlavu zvedne kabelku, aby zachránila, co se dá, a zdvojnásobí tempo. Budova Švandova divadla je na dohled. Janě se přece jen trochu uleví, ačkoli ji začíná nesnesitelně píchat v boku. Hořce kvituje, že hodiny, které v uplynulém týdnu strávila na rotopedu, jí kondici nijak nezlepšily.

     Těm, kdo čekají zradu, musím dát za pravdu. Přijde. Je to tady:

     Jana míjí obrovskou louži na silnici. V tom okamžiku se náhle všechno zpomalí a zleva se do záběru vřítí červený automobil. A projede louží.

     Jana stojí celá promáčená a zplihlá na chodníku, po tvářích jí stékají černé potůčky řasenky, z vlasů má mokré myší ocásky, mokré šaty připomínají neoprén. Ještě chvíli hledí na budovu Švandova divadla jako za vzdalujícím se zaoceánským parníkem, na jehož palubě pro ni nezbylo místo, pak se otočí a odchází. Zamíří do první otevřené hospody, kterou potká. Uvnitř je poloprázdno. Posadí se ke stolu v koutě a objedná si pivo. Sedí zkroušeně na lavici, zmítaná vlnami sebelítosti, a do piva jí kape sůl. Den VV se změnil v den ÚNH.

     „Slečno, tumáte,“ ozve se nad ní. Zvedne hlavu, pokusí se zaostřit a před obličejem objeví zmáčenou kytici chryzantém. A ruku, která tu kytici drží a náhodou patří mužskému s milýma hnědýma očima s vějířky vrásek v koutcích, protože se usmívá. „Měl jsem je pro tetu, ale vy jste tak krásně zmoklá, hodíte se k sobě.“

     Jana popotáhne a taky se trochu usměje. Dozví se, že se jmenuje Martin, a dovolí mu si přisednout. A když se pak o několik hodin později vrací domů, s mokrou kyticí v ruce a mokrou hlavou opřenou o zapařené okno tramvaje, pomyslí si, že nakonec to přece jenom bylo VV.