Co si pamatuju z léta

Konečně přišla zima a s ní první středočeské inverze, které oblohu promění v jeden nekonečně monotónní dřez s vodou od nádobí. A vůbec se ta zima a tma do mě nějak zažrala. Tak jsem si honem potřebovala sáhnout na něco teplého a barevného. Co si pamatuju z léta?

Tak třeba ty zelené záclonky, co každý rok chodím obdivovat.

 Vyrábějí se ve spoustě odstínů a s obměnami ve vzorku. Takže si podle mě na své přijde každý.

 Taky si pamatuju jemnost a vůni a světlo. To mi v zimě chybí nejvíc.

 A barvy. Na ty se zapomenout rozhodně nedá.

 Vidíte, nesmím zapomenout na mrňousky. Třeba tohoto bujného oře, který využil sportovního náčiní s chmýřím na konci, aby předvedl všem konicím z okolí své pevné a vypracované svalstvo. Ovšem musela jsem obdivovat, jak nenuceně se přitom tvářil.

 Pak jsem si vzpomněla na brouka. Tedy na jednoho konkrétního, dala jsem mu přezdívku Ruda (bez invence, čistě kvůli barvě). Když jsem na něj narazila poprvé, právě rozmlouval se sousedem. Jak už to tak bývá, tlachali o nesmyslech (něco ze života, něco o Čapkovi a co tím chtěl vlastně říct).

 Pak ovšem Ruda usoudil, že to nemá vejšku. A protože je to muž/brouk činu, rozhodl se získat tu správnou perspektivu a nadhled. Někdy v té době si mě všiml, to jsem zaregistrovala.

 Pak jsem se na chvíli zakecala s motýlem...

 ...a když jsem se otočila, najednou vypadal Ruda docela jinak. Na foťák mi naskočil romantický filtr R55. Z toho pohledu, jakým mě Ruda sledoval, jsem rychle zrozpačitěla. Nakonec jsem se osmělila. "Neblázni,       vždyť jsi brouk, nefungovalo by to," špitla jsem.

 No byl to trapas, samozřejmě se vůbec nedíval na mě, ale na tu vedle.

 Tak jsem si jen odkašlala, jako že jsem vlastně vůbec nic neřekla, a šla dál. Když jsem se pak večer      vracela domů, zahlédla jsem ho. Ruda, drsňák a samotář, hleděl zadumaně do krajiny a naslouchal vytí šakalů.

 "Čau, brouku," mrkla jsem na něj a vracela se domů. A víte co? Jsem si skoro jistá, že mi to oplatil.