Na plech

Být na plech, to je taková společenská záležitost, ovšem být na plechU, to už je něco docela jiného. Najde se tam vážně ledacos, fantazie se může dosyta vyřádit. Kvůli kolotoči děti-práce-domácnost a bydlišti mezi srnami a bažanty je pro mě focení  ve městě celkem vzácnost. Plechů a zdí je naštěstí dost i v mém okolí, a tak když nemůžu do města, jako příslovečná dobrá hospodyňka skáču přes plot a fotím, co je k dispozici. A občas k tomu něco připíšu.

Mám takové speciální růžové okno, a to okno funguje dost podobně jako růžové brejle (já nosím červené, růžové mi nesluší, proto potřebuju to okno). Kouknete se a všechno, co vidíte tím oknem, je vyvedeno v těch nejpřívětivějších a nejjemnějších barvách. Sice je to pracnější, ale přesto se takové okno dá vzít všude s sebou, což je nesporná výhoda. Je pravda, že takové brýle se například do metra nebo na rozhledny přenášejí mnohem snáz, ale - jde to, což je hlavní. Na druhé straně s brýlemi se vám celkem snadno může stát, že někam zapadnou, nenajdete je a prásk ho, najednou vidíte všechno černě. Ztratit okno už není tak jednoduché (o tom by mohli vyprávět zejména ti, kteří se vrací domů ve stavu podroušeném a pořizují si okna stále nová - kam je pořád dávají, to je mi záhadou). Takže jestli vám taky růžová nesluší, pořiďte si růžové okno. Pokud si je pořídíte do deseti minut, získáte navíc ZDARMA jako dárek (Tino) růžovou kytovací soupravu.

Viděla jsem tím oknem například Ikara, který neposlechl svého otce (od toho přece otcové jsou) a pokoušel dotknout slunce. Jeho žár Ikarova křídla roztavil. Na fotografii/obrázku vidíte hrdinu, kterak letíc nad mořem právě zjistil, že jej ta malá rebelie přijde draho. Konkrétně když říká: "A sakra!" Možná to bylo i jinak, ale já měla růžové okno. Naštěstí pro něj právě tohle okno způsobilo, že se neroztříštil na padrť, nýbrž dopadl do záchranné rybářské sítě v příjemně teplém moři. Do té sítě se vzápětí chytila i jedna mořská panna, a jak si tak spolu povídali, když je rybáři vytáhli na břeh, Ikaros se zamiloval a zjistil, že létat se dá úplně klidně bez křídel (obdobně mořská panna zjistila, že chodit se dá i bez nohou).

 V tom moři žije taky velká zelená velryba, která by se chtěla stát lodí. Přeje si to vážně strašně moc. Učí se houkat jako správný zaoceánský parník, a když mláďatům vodního ptactva skončí škola, vozí je sem a tam, a to zcela zdarma, prosím! Jen ji trochu zlobí, že jsou ty názvy zastávek tak jednotvárné. To je pořád: Ostrov. Moře, kus od ostrova. Moře, ještě větší kus od ostrova. Moře, menší kus od ostrova. Ostrov, prosíme, vystupte.

Když už jsme u těch ryb, vzpomněla jsem si na pohádku o zlaté rybce a rybáři trulantovi, který skákal, jak jeho zložena pískala, lehko nabyl a vzápětí lehko pozbyl. Já bych viděla jako pravděpodobnější zhruba takovýto scénář: Šel rybář k rybníku (je to u nás, tak nemohl jít k moři, chápejte). Doma si žena pořád na něco stěžovala a něco nárokovala, to u vody byl svatý klid. Bral si s sebou láhvové pivo a tematicky vhodné utopence, skládací křesílko a krmení pro ryby. Nahodil, usadil se do křesla, otevřel pivo a bylo mu dobře. Obvykle nechytil nic, za což dostal doma vynadáno, že se fláká u rybníka a k jídlu nepřinese nic. Jindy chytil, to dostal doma vynadáno, že kdo se s tím teď má dělat, víte, co je s rybou práce? Jednou takhle sedí, kouká do prázdna, a najednou... BERE! Vyskočil, popadl prut a začal navíjet. Zůstal ovšem zírat, když vytáhl z vody rybu, která se zlatě leskla. "Vždyť jsem měl jenom jedno," pomyslel si překvapeně. Ryba počkala, až ji sundá z udice (ono se s háčkem v hubě dost špatně mluví), pak mu nabídla známou dohodu     o třech přáních. Rybář v domnění, že se mu to stejně jenom zdá, nezaváhal. "Tak zaprvý bych si přál mít tady celou basu. Vlastně ne, doma piva plnou komoru. Anebo rovnou místo chalupy hospodu!" No, a bylo po třech přáních. Rybář hodil rybu zpátky, vrátil se domů a tu hospodu si otevřel (přece v ní nebude sám). Zložena slušně vařila a pekla a hospoda vzkvétala, hosté si pochvalovali skvělou kuchyni a kasa se plnila mincemi.          Tím pádem začala vzkvétat i žena a brzy se ukázalo, že vlastně ani není tak zlá, naopak je docela dobrá. Hodně dobrá.       Zkrátka nějak takhle.

 Od ryby si zdánlivě odskočím k jídelnímu stolu, je to takový drsnější spojovací můstek. Tenhle náš by      klidně mohl stát někde u Kolína, kde se potkali dva medvědi - velkej, jehož hry byly vždycky do růžova vypečené, a malej, hodnej bambula, kterého měli stejně vždycky všichni radši. Pamatujete na díl s princeznou-rybou? Kterou velkej malýmu schlamstl? "Pane, dyť vy jste ji dočista sežral!" (takto jsem tedy doputovala od zlaté ryby k prostřenému stolu, pravda je ovšem taková, že jsem vám ho prostě chtěla ukázat) Jo a dnes se podávají špagety. Tak.

Nevěřili byste, jaký je to malér, když se splaší špagety. Bleskovou rychlostí se odplazí po stole a rozlezou se vám po celém bytě. A zkuste si je pak hledat! Některé se zapletou koberci do vlasů, jiné naskáčou do akvária a předstírají, že jsou úhoři, ty ambiciźnější se dokonce mohou navléknout do bot místo tkaniček (běda pak jejich nebohému majiteli, který se pokusí udělat kličku). Je to zkrátka nepolapitelné hejno hadích ocásků, proto vám radím, jakmile vám někdo nandá špagety na talíř, posaďte se k němu s nožem a vidličkou v ruce a nespouštějte z něj oči. V případě sebemenších náznaků vzpoury okamžitě zakročte.

 A nakonec je tu drak. Ha, chtěli byste vědět, jak jsem od špaget přeskočila k drakovi! On totiž špagety miloval, a neje je, zbožňoval všechny druhy těstovin, makarony, nudle, nudličky, vřetena, kolínka, cannelloni, lasagne, penne, tortellini. Princezny ho opravdu ale ani trochu nelákaly a nezajímaly. Jenže znáte lidi, drží se zavile různých předsudků a nedají si říct. Když se někde objevil drak, všichni hned začali vyvádět, případně svážet princezny, vzápětí se vyrojil dav Honzů a rytířů s meči, holemi a mačetami, a bylo po klidu a drak se musel zase stěhovat. Až jednou, když mu zas předhazovali hejno princezen, byla mezi nimi i jedna, která se jmenovala Tonička. A princezna Tonička nebyla žádná nafintěná nafrněná rozmazlená panenka, kdepak. Tonička měla sen stát se kuchařkou. Jenže znáte lidi, od princezen čekají něco dočista jiného, zejména fintění, špulení pusy a požadování dárků. Vlastně je to podobně jako s draky. Tak se stalo, že si ti dva padli do oka. Nakonec se dohodli, že spolu utečou. To se taky stalo. Prchli do Itálie,  a otevřeli si restauraci specializovanou na těstoviny. Jmenovala se U Růžového draka.

No a momentálně se z růžového okna odnaproti  vyklání jeden velmi neosobní sob a křičí: "Tak krásné a praštěné Vánoce přeju!" A já se přidávám. (a nezapomeňte, takové růžové okno může být i velmi vhodným vánočním dárkem)