Každý, kdo kdy navštěvoval taneční kurzy, ví, že v nich kromě získání tanečních znalostí dochází i k podstatnějším "zájmovým" činnostem, mezi které patří i blízký kontakt s osobami opačného pohlaví. Nicméně ani to není konečná, variant se dá zažít mnoho.
i-Darecky
Sám jsem před tou dávnou dobou, kdy ještě „všechny holky byly pitomý“, tvrdil, že mě do tanečních nikdy nikdo nedostane. Jenže jak už to tak v životě bývá, vše se zvrtne a nakonec z odříkaného největší krajíc, tanci jsem se začal věnovat a zůstal jsem mu s menšími či většími přestávkami věren dodnes.
Poté, co jsem začal chodit do tanečních s kamarádkou (tehdy jsem ještě netušil, co mi osud připraví, stala se mým děvčetem a následně partnerkou taneční a posléze i životní), jsem se dostal do tehdy vznikajícího tanečního klubu. Mezi jednu z klubových povinností patřilo i „asáctví“ v tanečních. Poznal jsem tedy taneční jak z pohledu zevnitř, tak i zvenčí.
Přiznám se bez mučení, že opravdovým mučením byla pro mne v tanečních polka. Jednoduchý kolový tanec, který snad ovládá úplně každý (i když k polce dojde málokdy J). Tehdy v našich kurzech bývali dva asistenti. Jeden byl vyšší štíhlé postavy s plnovousem. Vždycky nosil kapesní hodinky na silném zlatém řetízku. Jeho zjev působil na mne i mou partnerku dojmem grófa, takže jsme mu začali přezdívat Maďar. Druhý asistent byl velmi drobné postavy, náznakem asiat. Později jsem se dozvěděl, že jeho otec skutečně asiat je.
Chvíli nás pozorovali, jak se mučíme a trápíme (tedy především moje maličkost) nechali nás v tom pěkně vyčvachtat a pak k nám přistoupili s pomocí. Maďar si vzal mou partnerku a drobný asistentík se přitočil ke mně, usmál se a prohodil: "No, a my to zkusíme spolu." Polilo mě horko, stud a hanba mě fackovali každý z jedné strany a oči hledaly záchranu v podobě nějakého tajného propadla, či jiné únikové cesty. Bohužel. Jako naschvál se ani jedno v místnosti nenacházelo. Vypil jsem si tedy hořkou chvilku až do dna. Dlužno podotknout, že od té doby polku mrskám jako bičem, takže ona trapná chvilka, tančit s mužem v náručí, byla nakonec užitečná.
Daleko víc legrace si ale člověk užije tehdy, když se "ta nemehla snaží pochopit takovou triviálnost, jakou je základní krok". To už jsem pochopitelně něco málo uměl, asistenčil a jak se říká, byl jsem jednookým a poloslepým králem mezi slepými.
Měli jsme tenkrát mezi žáky jednu dívčinu. Tanec milovala, ale bohužel jí nebylo dáno se ho naučit. Chodila k nám tehdy tři roky vždy celoroční kurz a následně se stala postrachem pražských tanečních. Svým způsobem byla politováníhodná. Byla natolik výlučnou a výjimečnou figurkou, že ji ostatní žáci s tím, jak se osazenstvo kurzů měnilo, každý rok vymysleli jinou přezdívku. Od celkem nevinné Marušky přešla přes Teoretickou mistrovou tanečních až k přezdívce, která se odvíjela od její postavy a byla spjata s postavou tentokráte filmovou a v té době velice populární a oblíbenou – E.T. Chudák holka za to nemohla, ale její figura se skutečně značně podobala více roztomilému mimozemšťanovi, než lepé děvě.
Měla krátké nohy, větší tělo, velkou hlavu a místo rukou chapadla. Když byla vyhlášena dámská volenka, v místě, kde se vykytovala ona, bylo mezi chlapci povážlivě prázdno a pokud se některému nepodařilo z dosahu uniknout, div neomdléval. Zcela určitě nadšením. Při prodloužené, kdy se vyučovala finská taneční hříčka letkis (určitě všichni znáte), se jednou zařadila na konec utvořeného hada a v momentě, kdy se celý had posunuje třemi poskoky vpřed, ona dělala teprve předchozí skok vzad a nevím, kde se to v ní vzalo, ale dokázala celý had strhnout tím jejím směrem. Na další prodloužené se pak vytvořil minihad ze dvou osob. Vpředu stála ona, krátké nohy, větší tělo, velká hlava a místo rukou chapadla a za ní o něco větší postava, krátké nohy, větší tělo, velká hlava a místo rukou chapadla. Ano, tušíte správně, byl to její otec. Nám nezbylo nic jiného než konstatovat, že on by její otcovství rozhodně zapřít nemohl… Chudák holka.
