Jak jsem tančil v tanečních V.

Na těchto stránkách jsem již popisoval zážitky z tanečních, asistentství, prodloužených i předtančení. Nyní nastal čas přidat troškou ze soutěžního mlýna a kupodivu to zase bude o tanci.

Když jsme se v našem novém tanečním klubu trochu zabydleli, přišla po dvou letech šéfová s myšlenkou, že nejlepší páry se budou moci zúčastňovat tanečních soutěží párů. Nakonec to vyšlo na dva páry. Na Mirka (který to dopracoval až do mezinárodní třídy) a na mou maličkost. Po měsících pilné práce na trénincích konečně nastal onen vytoužený den, pětadvacátý leden roku šestaosmdesátého. Vyrazili jsme tehdy na soutěž do Litvínova, zvyklí na obvyklý tvar sálu a parketu. Když jsme nakonec přes rady domorodců dorazili na místo konání a dostavili se k prezenci (tehdy se ještě vystavovaly Soutěžní listy, dnes už musí být oficiální Soutěžní průkazy, včetně registrace u Svazu), tak jsme se přes šatnu dostali na parket. Tam mne čekalo zděšení. Parket neměl obvyklou podobu obdélníku, ale byl to trojúhelník. Špičky parketu byly navíc useknuté do trochu kratších stěn, takže vznikl nepravidelný šestihran. Inu děs a hrůza. Absolutně jsem se na parketu ztratil, nevěděl jsem, kam mám co směrovat a v podstatě můžu být rád, že jsem nebyl zatčen za potulku po parketě. Než jsem se stačil na soutěžích zabydlet, přišla ona muži nechtěná branná povinnost a nucená přestávka na dva roky.
Po návratu z vojny jsem ještě s jedním z nových členů klubu (mezitím bylo staré osazenstvo rozpuštěno a vypuštěno) začal znovu uvažovat o soutěžích. Absolvovali jsme ještě několik předtančení, kvůli kterým jsem byl nucen shodit plnovous, jenž jsem tehdy nosil (tím jsem si také vykoledoval přezdívku podle jedné populární kreslené postavičky – Taťka Šmoula) a pak jsme společně s Radkem vyjeli na pár soutěží. Bohužel, vyjeli jsme na „vlastní triko“, a tak nám bylo doporučeno, že jestli chceme závodně tancovat, máme si najít jiný klub. Tak jsme si ho našli. Odtančili jsme ještě dvě předtančení, po kterých jsme se s původním klubem rozloučili a přestoupili jsme do Taktu ÚKDŽ Praha. V soutěžích se dostavily lepší výsledky a když už konečně začala kariéra slibně startovat, přišla další překážka – těhotenství. Když jsme porodili (nesmějte se, já to tak tenkrát prožíval), tak jsme se znovu vrátili k tanci.
Se začátkem nového roku 1991 se změnila soutěžní pravidla, a tak se stávalo, že když na soutěž nejnižší kategorie přijelo osmdesát párů, nebylo to nic neobvyklého. Problém však byl v tom, že výpočetní technika byla ještě pořád v plenkách a sčitatelé museli výsledky po každém kole počítat ručně. Jen tak se mohlo stát, že soutěž vyšší třídy začala s pouhým pěti a půlhodinovým zpožděním… Za šest týdnů jsme si s partnerkou vytančili třídu C ve standardních tancích, abychom za další čtyři měsíce měli již třídu B. Na předposlední soutěži ve třídě C, jsme vytančili tuto třídu i v latině, a naši kamarádi z klubu nás přemluvili, abychom to hned zkusili. Oni tenkrát potřebovali každý bod, aby mohli získat třídu B a tím získat i právo startovat na Mistrovství republiky v deseti tancích. Mezinárodní třídu ve standardu měli již nějaký ten pátek a mohli se chlubit semifinalovou účastí na Mistrovství republiky. A tak nás tedy vzali v KD Střelnice v Hradci Králové na dvůr, a tam nás začali učit sambu a paso-doble. Zkusili jsme tedy startovat i ve třídě C latiny, když ve standardu v též třídě jsme byli ve finále. Tenkrát se ještě tančilo ve třídě C latiny tanců šest. Kromě notoricky známých tanců jako jive, rumba, cha-cha a dvou výše uvedených tanců se ještě navíc tančila polka. I přišlo roztančení a my vyběhli na taneční parket. Náhle jsem překvapivě zjistil, že samba je tanec rychlý a to, co mě kamarádi naučili na dvoře tak nějak s tempem skladby nekoresponduje.

Abych to neprodlužoval. Přišla soutěž a my jsme spustili takovou tu klasickou sambu z tanečních. Pak následovaly nám známé tance, až přišlo paso-doble (přiznám se, že tento tanec jsem se nakonec naučil teprve v novém tisíciletí). A s tancem se dostavil totální výpadek paměti. Pamatuji si, že jsem tenkrát byl schopen odtančit pouze jednu figuru a pak jsem dělal nějaké příšerné úkroky stranou, abych po pár taktech svůj anglický trik opakoval. Skladba končila, vrcholila korunou, při níž se dámy kácely k parketu a pánové zaujímali pózy hodné španělských toreadorů. My jsme prostě zůstali stát a na korunu jednoduše obecenstvu zamávali… Skončilo celé kolo a já s hrůzou zjistil, že jsme byli první nepostupující do dalšího kola a nejvíc ohodnocený tanec…bylo paso-doble. I vyhledal jsem tehdy největšího odborníka přes latinu, který seděl v porotě, pana Rejhona a s určitě hodně inteligentním výrazem, který lze spatřit leda tak u méněcenných jedinců, jsem se ho dotázal, zač mne hodnotil právě v pasu. On přestože byl postavy asi o půl hlavy menší se na mě podíval svrchu a zcela mne odzbrojil odpovědí: „Ty ..ole, vždyť jsi jako jeden z mála šel do muziky“.
Musím přiznat, že tím se má kariéra v latinskoamerických tancích uzavřela a byla znovu vynesena na světlo až v roce 2003, aby povstala jak bájný Fénix z popela. Jenže co naplat. Fénix za ta léta nějak ztloustl a místo uchvacujícího letu se potýká s tím, aby se vůbec dostal do vzduchu, ale kdoví, třeba si ještě latinu na Mistrovství republiky zatančím, ale to bude leda v kategorii mezi seniorstvím a smrtí.