Jak jsem tančil v tanečních III.

Další z tanečních příhod se opět váží k prodlouženým na Žofíně. Měli jsme možnost si konečně také jednou zatančit a naší povinností bylo jednu hodinu odsloužit ve funkci asistenta.

Takže zkrátka jedna hodina byla věnována nahánění zbloudilých dušiček a zabránění úprku žáků se zaječími úmysly. V té době naše taneční měly věhlas nejlepších tanečních v Praze, a tak se to pochopitelně projevovalo i na věhlasu rodičů našich žáků. Můžu se tedy pochlubit, že mou asistentskou výukou a našimi tanečními prošli i takoví potomci jako dcera televizní hlasatelky Retkové, syn známého „tancmajstra“ Hellera (později velice zdatný tanečník mezinárodní třídy, nyní trenér a porotce) a dokonce dětská hvězda z nejzářivějších, Tomáš Holý. Právě posledně jmenovaný se snažil při mé službě u dveří po anglicku odejít, ale svědomitost svěřeného úkolu mi nedovolila ho jen tak pustit. Samozřejmě, že jsme z prodloužených prchající žáky pouštěli, ale jen tehdy, pokud jejich výmluva byla originální. Nějaké takové běžné „já už musím běžet, maminka na mne čeká s večeří“ na nás neplatilo. Věděli jsme, že žáci rozhodně nemíří domů, ale za nějakou ušlechtilejší zábavou, nicméně nějakou činnost jsme vykazovat museli. A tak jsem filmového syna tatínka z polepšovny zastavil a žádal vysvětlení, kamže to na začátku druhé hodiny ze čtyř tak kvapně odchází. Podíval se na mne, oči mu šibalstvím jen hrály a naprosto mne odzbrojil větou: „Nezlobte se, ale já musím nutně odejít, protože mne náhle přepadla silná menstruace.“ Do té doby jsem takovou výmluvu neslyšel, takže jako zasloužený bonus mohl odejít se svým kamarádem za vytouženými radostmi, u kterých taneční byly dobrou zástěrkou.
Jeden z našich klubových členů byl Slávek. Přišel k nám po absolvování vojny a i když tanec měl hodně rád, bral ho příliš vědecky, což nebylo ku prospěchu věci. Každý krok si musel rozebrat do nejmenších detailů, aby ho nakonec nedokázal zatančit. Byl to pohodový kluk a kamarád, akorát zhruba po půl roce na něj padl splín, který vyléčil mohutnou opicí. I stalo se opět na jedné z prodloužených, že na konci jsme při převlékání zjistili, že přebývá čísi bunda. Nakonec jsme přišli na to, že bunda patří Slávkovi, jenže ten někdy uprostřed prodloužené zmizel a už se neukázal. Rozuzlení jsem se dočkali hned v následujících dnech, kdy nám jeden z našich členů vyprávěl o nalezení Slávka. Zde musím trochu odbočit. Ti kdož se pohybují v tanečním světě vědí, že se používá speciální obuv, která má na podrážce vlas. Doba, o které zde píši, byla ještě tou totalitní, kdy se vydělávalo okolo patnácti set korun. Taneční obuv se šila na míru a jeden pár těchto bot stál okolo osmi set. Převedu-li to na dnešní ceny, pak by to bylo asi osm tisíc. Takže jak sami vidíte, rozhodně to nebyla laciná záležitost. Vrátím se k příběhu. Rozcházeli jsme se ze Žofína ke svým domovům a jeden z členů našeho tanečního spolku, Mirek, procházel skrz Novou scénu na tramvaj na Národní třídě. A tam objevil Slávka, kterak se v oněch drahých tanečních botkách brouzdá špinavými loužemi. Slávek si uvědomil přítomnost známé tváře a prohodil tak zřetelně, jak mu to alkoholově opojený jazyk dovolil: „Ahoj Mirku, prosím tě, neviděl jsi někde věšák s mojí bundou?“ Mirek raději Slávka doprovodil zpět na Žofín a poté ještě posadil Slávka do taxíku, aby se dostal v pořádku domů. Netřeba snad dodávat, že Slávkovy taneční botky byly vhodné už jen na smetiště a že se mu jeho půlroční splín pěkně prodražil.
Tanečníci pochopitelně nejsou živi jen tancem, rádi se sejdou, poklábosí a popijí něco vínka (aspoň tenkrát, kdy se ještě jednalo o kulturu – dnes už to je sport, a tak jsou podobné dýchánky značně sporadické ne-li dokonce zavržené). I konal se jednou klasický mejdan u jednoho z našich členů. Po těch letech si už jeho jméno nevybavuji, ale jako dnes si vzpomínám, že měl ve svém obýváku, kde bylo nábytku poskrovnu, přes celou stěnu tehdy módní (a pochopitelně patřičně drahou) fototapetu lesa. Večírek se vydařil, probralo se mnoho řečí i alkoholu a návštěvníci postupně jeden po druhém odpadali podle míry znavenosti a toxikace. Zkrátka bojiště bylo ráno plné padlých. Jeden z těch, kteří obživli jako první (dá se však mluvit pouze o tělu, nikoli o vědomí) se probral silným nutkáním nadměrné předimenzace objemu močového měchýře. Bohužel se probral pouze do té míry, že si uvědomil pouze akutní potřebu svého těla. Naštěstí byl po ruce celý les, a tak nešťastný obsah předchozího večera změnil prostor svého pobytu. Ještě štěstí, že přistoupil k prvnímu stromu a nechtěl jít kousek dál do lesa. Od té doby jsme k našemu kamarádovi nesměli jinak než bez alkoholu a na onom místě musel stát provždy gauč.