Vadí mi, jak pořád kdekdo nadává na projekt elektronické karty Pražana, tzv. Open Card. Že prý je to předražená zlodějna za stovky miliónů, k ničemu a kdesi cosi…pořád hledají hnidy. Každý pokrok něco stojí a na elektronické karty přechází celý svět. Jsem rozhodně pro pokrok. Proto jsem si opatřil u přepážky Dopravního podniku hlavního města Prahy podniků jednu z prvních karet, používal ji místo klasické tramvajenky a byl spokojen. Jen nedávno jsem měl takovou příhodu – chytil mne v metru revizor, vlastně dva. Měřili Open Card čtečkou a pořád nic. „Nějak Vám nefunguje… Takže vlastně nevíme, jestli ji máte nabitou, nebo jedete načerno.“ Dohřál jsem se: „Pokutu nezaplatím, mám předplaceno na celý rok ježdění! Nemohu za to, že technologie selhala!“
Peníze na místě nechtěli. „Pokud nesouhlasíte, musíte zajít do centrály dopravního podniku v ulici Na Bojišti. Ale do 14 dnů, jinak Vám bude vyměřena pokuta,“ řekli, rozloučili se, dali kopii zápisu o přistižení podezřelého (tedy mne).
Nemám rád jednání s úřady, ale chtěl jsem mít nepříjemnost z krku. Proto jsem druhého dne zrána ruče vyrazil Na Bojiště. (Protože mám nedůvěru k informacím, poskytovaným poplatníkovi úředními osobami, zavolal jsem předtím pro jistotu na informační linku dopravního podniku. Příjemný mladý hlas mi potvrdil, že mám skutečně jít Na Bojiště. Z tónu jsem měl mírný pocit, že jedná s dementem, nechápajícím základní pravidla.)
V hale dopravního podniku měli mnoho přepážek. Nad některými však byly nápisy Open Card. Osmělil jsem se a přistoupil k jedné, za kterou vykukovala hezká slečna a vypověděl svůj problém, ukázal vadnou Open Card i potvrzení revizorů. Mírně se zakabonila: „Ale tady Vám to nezměřím…“
„Vždyť mi říkali, že mám jít sem! I kartu jsem koupil u přepážky vašeho podniku a roční jízdenku také…,“ zůstal jsem asi trochu pitomě koukat. Slečna ihned pochopila, že má co do činění s pražským dopravním trotlem. „Open Card je projektem pražského magistrátu, tam řeší i jejich poruchy. Musíte na městský úřad do Jungmannovy ulice,“ vysvětlila promptně.
Na městském úřadu měli pro řešení problémů s Open Card přepážky hned dvě. Na řadu jsem přišel rychle. Slečna kartu změřila, prohlédla počítačovou databázi. Ano, předplatné mám na celý rok, karta je vadná. Nová bude do čtrnácti dnů, nebo expres ihned. Zdarma. Chtěl jsem expres, hromadnou dopravou jezdím denně. „Máte fotografii? Jako na občanku?“ zeptala se. Světe div se, měl jsem! Jako správný Čech si na jednání s úřady beru všechny možné i nemožné doklady, protože člověk nikdy neví, co všechno mohou chtít. Předvídavost se vyplatila.
Za patnáct minut jsem měl v ruce novou kartu i potvrzení od magistrátu, že stará byla vadná (karta). Ulevilo se mi: „Takže pokuta už nehrozí?“
„Pokuty dopravního podniku neřešíme,“ usmála se mile ,“ musíte do jejich centrály. Kam? Přece Na bojiště.
V pozdním odpoledni jsem se opět ocitl v centrále dopravního podniku.
Vybral jednu z přepážek s nápisem Open Card, předložil novou kartu, potvrzení, vypověděl příběh. Slečna byla opět milá, ověřila dokumenty z magistrátu, vydala další potvrzení.
S pocitem úlevy jsem se rozloučil. Zastavila mne. „Vy přece nechcete platit pokutu, že ne?“ Nechtěl jsem – „Já myslel, že je vše vyřízeno…“ Zavrtěla nesouhlasně hezkou hlavičkou: „Pokuty neřešíme, musíte do oddělení reklamací v prvním patře. Co mi zbývalo…
Před oddělením reklamací jsem strávil hezkou hodinku s ostatními dopadenými dopravními zločinci a poslouchal historky, kterými se chystali obměkčit velkého Revizora za vypolstrovanými dveřmi. Jen rudé světlo nad nimi občas bliklo, aby zavolalo ke zpovědi nového hříšníka, když předchozí byl již zlikvidován.
„Kupovala jsem jízdenku „esemeskou“ přes mobil, přímo na zastávce tramvaje,“ svěřovala se slečna, sedící vedle. „Ale tramvaj jela dřív, revizor mne načapal, sotva jsem nastoupila a vtom mi přišla esemesková jízdenka do mobilu. Ale on říkal, že to neplatí a dostanu pokutu. Prý až patnáct stovek….“
Rudé světlo ji zavolalo. Za chvíli vyšla, v očích slzičky: „Neuznali, do tramvaje mám nastupovat, až když dojde elektronická jízdenka přímo do mobilu, ne dřív, předpis hovoří jasně….“ smutně odcupitala.
Do kanceláře jsem vstupoval trochu nervózní. Dvěma usedlejším paním předložil tři již mírně užmoulaná potvrzení i novou Open Card, vypověděl celou štrapáci. Jedna zkušeným dvojhmatem rozehrála klávesnici počítače a pohleděla na display. „Ano, přitakala, mám záznam, včera Vás chytili,“ jen mrkla okem na společnici a ta lehce přikývla. Beze slov. Byly sehrané. „Tak my vám tu pokutu odpouštíme.“
Ze dveří jsem vycházel v pocitem borce. Hovořil jsem s pěti úředníky, navštívil tři přepážky a jednu kancelář v celkem dvou různých úřadech, vymohl tři potvrzení i novou Open Card a uhájil svých patnáct stovek, které by zřejmě padly na pokutu. Vše za pouhý jeden pracovní den! (Plus patnáct minut rozhovoru se dvěma revizory den předtím.)
Pravda, slabší jedinec nebo důchodce chabrus na nohy by cestou nejspíš zašel. Pokrok však vždy žádal oběti i silné jedince. Proto říkám: Ruce pryč od Open Card! Nechápu, co proti ní pořád všichni mají…
(Poznámka: Informace obsažené v článku, včetně adres, jsou autentické. V případě technických potíží s Open Card použijte jako návod proti zešílení.) Evžen Staněk
