Případ Fajád a ryzí amatérismus po česku

Vládou USA žádaný libanonský terorista s ukrajinským pasem Alí Fajád je od čtvrtka na svobodě. Americká ambasáda reagovala ostrým bezprecedentním prohlášením a mnozí z toho rázem viní českou vládu. Ale je skutečně vláda na vině?

Téma, které v současnosti rezonuje a nějakou dobu určitě ještě rezonovat bude. Na veřejnost se v tuto chvíli už totiž dostalo tolik informací, že bude velmi těžké tento rozjetý vlak zastavit. A čím více informací bude napovrch vyplouvat, tím více bude zřejmé, že Češi z toho vyjdou jako bezprecedentní amatéři, kteří zpackali, co mohli. Bylo by ale laciné v tomto ohledu poukazovat na vládu tak, jako to mnozí dělají. Vláda v danou chvíli udělala, co mohla. Otázkou je, jestli to měla odkomunikovat, tak jak to odkomunikovala, jestli neměla být slovy jednoho bývalého ministra obrany diskrétnější.

To nemohu posoudit, ale jsem přesvědčen o tom, že vláda v tomto případě hraje celkem zanedbatelnou roli.  Jednala v zájmu svých občanů, a jestli při tom uniklo napovrch více informací než mělo, nechť posoudí někdo jiný. Je příznačné pro českou kotlinu, že i tento krok je mnohými kritizován, že jsme se tím na mezinárodním poli znemožnili. Že jsme se znemožnili, o tom není pochyb, že naše vztahy s USA utrpěly taky není pochyb, a že se jsou nejhorší v polistopadové éře je nabíledni.  Příčiny tohoto stavu je však dle mého názoru třeba hledat někde jinde než u politické reprezentace, která tím, že je vždycky první na ráně, schytá rány za ty, kteří to pokazili.

Vojenské zpravodajství se od kauzy Jana Nygyové, později Nečasové, netěší přílišné důvěřě. Jak by taky mohlo, když bylo zneužito k soukromým účelům, konkrétně ke špehování tehdejší manželky Petra Nečase. Loni v květnu, byla paní Nečasová, dříve Nygyová rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 soudkyní Královou osvobozena.  Ten rozsudek dlouhou dobu nikdo neviděl, protože si soudkyně Králová s jeho vyhotovením dala hodně načas, čímž se dopustila protiústavního skutku, nicméně jak to tak bývá, problémům nyní nečelí ona, ale soudci Městského soudu v Praze, kteří před tím rozhodli o tom, že Králová musí případ znovu projednat v hlavním líčení. Jak typické.

Dá se tak s velkou pravděpodobností předpokládat, že v kauze zneužití Vojenského zpravodajství nebude nikdo odsouzen. Případ vyšumí do ztracena, protože nikoho už vlastně nezajímá, co bylo v roce 2012 a kdo je za to odpovědný. Ten příkaz ke sledování svojí tehdejší ženy dal údajně sám Nečas, který ho ani dát nemohl, ale co se dá dělat...Vypadá to nakonec komicky, že zpravodajec Pohůnek se sám rozhodl, že bude tehdejší Nečasovu manželku sledovat, ačkoliv jeho hlavní obhajobou bylo, že jednal jako voják na příkaz svých nadřízených. Kdo to ale byl, se zjistit za tři roky prostě nepodařilo, takže nikdo za nic jako vždy nemůže...

O nezávislosti justice si zkrátka můžeme nechat jenom zdát. Případ Fajáda na to nakonec velice dobře ukazuje, o okamžitém propuštění z vazby rozhodl opět Městský soud v Praze, který loni v září rozhodl o tom, že Alí Fajád společně s dalšíma dvěma Faouzim Jaberem a Chalídem El Marabím mohou být vydáni do Spojených států. Tento verdikt následně v prosinci posvětil i pražský Vrchní soud. Jak je toto možné, a jak někdo v souvislosti s tuto blamáží může mluvit o nezávislosti Městského soud v Praze, že nepodléhá žádným politickým tlakům?

Je to blamáž a ostuda české justice. Ještě větší ránu však v případě Fajád, zdá se, utrpělo právě Vojenské zpravodajství. Zase se mohou objevit názory, že odstavení generála Páleníka v souvislosti právě s Nagyovou, bylo fatální chybou. Že by se to za Páleníka prostě stát nemohlo. Nechme však tyto dohady stranou, neboť na celém případu pracuje už protimafiánský útvar Policie ÚOOZ.

Tento útvar zdá se být v poslední době na roztrhání. Vyšetřuje nejen pětici Čechů, kteří se ve čtvrtek po sedmi měsících vrátili do vlasti, ale také to, jestli civilní zpravodajství, které před tím vyhodnotilo tuto akci jako rizikovou, nemohlo nějak ve spolupráci s vojenským zpravodajstvím tuto prazvláštní akci utnout už při její přípravě.  Objevily se i informace, že některý z Čechů si jel do Libanonu pro peníze, atd.

Ať to bylo jak chce, je trochu úsměvné, jak se česká média úzkostlivě brání tomu, že za únosem Čechů stála organizace Hizballáh. Nejčastěji jejich únos z loňského léta korektně spojují s libanonskými tajnými službami, přičemž je veřejným tajemstvím, že libanonské tajné služby ovládá právě tato teroristická organizace...A nic na této urputnosti nemění ani fakt, že Češi byli zajati v problematickém údolí Bikáa na východě země, kam vládní moc příliš nesahá a je tak baštou právě hnutí Hizballáh. ÚOOZ v tomto smyslu nečeká určitě lehká práce.

A lehká práce nebude ani vyšetřování v souvislosti s uniklými emaily předsedy vlády, které se objevily na jistém extrémistickém serveru. I to má totiž na starosti ÚOOZ. Jsou tací, kteří si myslí, že zatčení Nagyové v roce 2013, které rovněž ÚOOZ realizoval, vedlo následně k pádu Nečasovy vlády a nemohou mu to dodnes zapomenout. A obviňují ho jedním dechem i z destabilizace  zpravodajských služeb.

Je to samozřejmě na pováženou, protože Nečas svou demisi předal prezidentovi po té, co mu důsledně domluvila jeho domovská strana, se kterou se od té doby vůbec nekamarádí. A aktuálně už zřejmě není ani jejím řadovým členem...Každopádně případ Fajáda dle mého soudu ukazuje na to, že za rozvratem vojenského zpravodajství nemůže být nějaký policejní útvar. Protože tato nepochopitelná akce, jak se ukazuje, byla sólo akcí Vojenského zpravodajství.

Že ÚOOZ po necelých třech letech opět vyšetřuje Vojenské zpravodajství, se může zdát někomu divné, ale určitě to není chybou protimafiánského útvaru. Naopak se zdá, že tento útvar do jisté míry supluje řadu dalších, včetně Generální inspekce bezpečnostních sborů, jako v případě akce pod krycím názvem Vikund, která nakonec vedla k odvolání ředitele inspekce pana Bílka.

Pokud jde o ty uniklé emaily předsedy vlády, které mají údajně na svědomí hackeři, příliš této teorii nevěřím. Hackerské útoky vypadají trochu jinak a mají za cíl trochu něco jiného. Tento případ bych spíše zařadil do skupiny takzvaných “leaků“ neboli (řízených) úniků, které má na svědomí nějaká konkrétní kompetentní osoba. Po diskreditaci vojenského zpravodajství by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby to byl někdo ze zpravodajských služeb.

Nakonec by to nebylo poprvé, kdy k nějakému úniku informací došlo. Vzpomeňme na kancléře Mynáře, který se ještě ani nestačil seznámit s výsledky svojí bezpečnostní prověrky a média už dávno informovala, že ji nedostal. Kancléř se potom celkem logicky nad tímto faktem pozastavoval a namítal, jak je možné, že o jeho prověrce rozhodují lidé, kteří jsou sami nevěrohodní, protože tato informace se nemohla do médií dostat nijakým jiným způsobem než přímo od zdroje.

Zdá se tak, že české zpravodajské služby jsou v naprostém rozkladu. To, že se v Česku nic neutají je známá věc, kterou není třeba vůbec nijak více komentovat. Že občas dochází k únikům informací z policejního vyšetřování, na to jsme si tak nějak celkem zvykli. Nakonec se nevyhnul ani již zmiňovanému policejnímu útvaru, jehož elitní detektiv bral údajně úplatky a čelí obvinění z korupce a úplatkářství. Na druhou stranu, čeho je moc, toho je příliš a u zpravodajských služeb, by člověk předpokládal daleko větší míru utajení, než v případech běžného policejního vyšetřování.

Americká ambasáda ve svém prohlášení zcela právem po mém soudu cítila šok a rozhořčení nad počínáním české strany. Hovořila otevřeně o zhoršení budoucí spolupráce orgánů činných v trestném řízení obou zemí. Není divu, zpravodajské služby ČR se prokázaly jako krajně nespolehlivé a utrpěly na mezinárodním poli značnou ostudu. Ohrožena je spolupráce nejenom s USA, ale evidentně i s ostatními zeměmi.

Nad stavem zpravodajských služeb se měl někdo zamyslet už před třemi lety, kdy došlo k prokazatelnému zneužití Vojenského zpravodajství, nyní jak se zdá, je už pozdě. Důvěra jak známo totiž vniká pomalu klíčovou dírkou, ale odchází velice rychle celými dveřmi.