Kladenská Vojtěšská huť díl III. Diletantství a Marasmus aneb od Pokroku k Zaostalosti

Vojtěšská huť na Kladně byla od roku 1854 do roku 1976, Dnes po 40 letech, kdy vysoká pec ukončila provoz, stále vydává svědectví o tom, jak jsme žili a jak žijeme. co tedy o dnešní době vypovídá a co vypovídá o naší společnosti?

Huť byla v roce 1946 přejmenována na huť Koněv, podle tehdy žijícího maršála Rudé armády Ivana Stěpanoviče Koněva. Pojmenovávat různé doly a velké provozy podle zasloužilých žijících osobností bylo v té době daleko běžnější než je tomu dnes. No a my víme, že maršál Koněv se zasloužil hlavně tím, že se jeho vojska vůbec jako první v květnu 1945 podílela na osvobození Prahy, dále osvobodil severní, střední a východní Čechy a před tím se  také podílel na závěrečném útoku na Berlín, dobytí Slezska, Saska, osvobození jižního Polska, atd. Zemřel ve věku 75 let v roce 1973 v Moskvě.

Za více než sto dvacet let historie huti zaznamenalo hutnictví velké změny a posuny, takže v areálu huti se neustále modernizovalo, přestavovalo a tak původních staveb z 19. století je jen pár. Tou nejznámější je určitě takzvaná ředitelská vila z roku 1854, která se ale nenachází v příliš reprezentativním stavu, jakkoliv se o reprezentativní budovu v prvé řadě mělo jednat. Dneska je tato budova utopená mezi dalšími administrativními budovami a určitě byste v ní žádnou reprezentativní budovu nehledali. I to svědčí o posunu vnímání a vkusu, protože dříve se kladl důraz na estetiku a architekturu, zatímco později estetika ustupovala strohé funkcionalitě, které se architektura podřizovala...

Průmyslové budovy v 19. století naproti tomu byly opravdu zajímavé a to jak z estetického tak z technického a technologického hlediska. Jednou z nich je i tzv. Bessemerova ocelárna z konce 19. století , která však nenese pojmenování po dávném majiteli, ale po Henry Bessemerovi, který přišel s novým technologickým postupem výroby oceli, který se někdy nazývá jako Bessemerův konvertor. Uhlík byl oxidován tím, že se roztavené železo profukovalo vzduchem, dnešní obdobou tohoto pochodu jsou kyslíkové konvertory. Původně Bessemerovu ocelárnu tvořily tři haly, ale do dnešní doby se zachovala jenom jedna, budova strojovny, která v roce 2014 prošla kompletní rekonstrukcí. Při ní bylo zjištěno, že budova má nýtovanou ocelovou konstrukci, která je obezděná pálenými cihlami. I když se vyzdívka musela ze značné části kvůli špatnému stavu vyměnit, statika budovy zůstala zachována.

Účelem těchto konvertorů bylo zlepšení kvality oceli, jejích vlastností nebo v případě Thomasva konvertoru eliminace negativního vlivu fosforu obsaženého v nučické rudě, která se do hutě dopravovala po Kladensko-nučické dráze. Ta nebyla příliš kvalitní, proto těchto konvertorů bylo v huti více. Později se dovážela ruda ze Švédska a Německa. K odsiřování rudy se používaly bazény napuštěné louhem, nacházely se na místě dnešních vápenek. Vápno se používalo jako zásadotvorný a struskotvorný materiál, který ve formě strusky našel využití ve zdejší cihelně, která zde působí dodnes. Nejprve se zaměřovala jenom na výrobu cihel ze strusky, ale později přešla na výrobu klasických pálených a také šamotových cihel, protože různé pece se v huti stavěly a bouraly neustále...

20.století bylo ve znamení automatizace. Všechny stavby byly větší a estetika šla stranou, důležitá byla funkce a výroba. Cimbuří na vysoké peci už nebylo "in". Všechno bylo větší a automatizované, zásobníky nakladače, vozíky, atd. Například na rudiště byla navázána obrovská technologická příruba, která ve výšce několika desítek metrů dopravovala rudu ve vozíkách přímo do vysoké pece, jak jinak než automaticky...Vypadalo to přibližně jako obří kolesové rypadlo. Celkový pohled na tyto stavby a na ně navázané technologie působil tak trochu sci-fi dojmem. Tyto monstrózní stavby zároveň představují největší zátěž současného areálu huti. Patří mezi ně nejen budova rudiště, kterou jsme si už podrobně ukázali, ale také třeba gigantická zavážecí věž koksovny, která připomíná pavouka. Tato věž se zavážela na prach rozdrceným uhlím, většinou se jednalo o směs kladenského a ostravského a tato směs se potom nechala po nějakou dobu při vysoké teplotě koksovat, čímž vznikal koks, který se používal ve vysokých pecích. Zajímavostí je, že koksovna s výrobou pokračovala i po ukončení provozu vysoké pece ještě asi deset let. Jejími odběrateli se staly i domácnosti, které koksem topily. Výroba zde byla definitně ukončena až někdy v polovině 80. let.

Mám však takový neblahý pocit, že historie této huti má co říci nejen co do výroby železa a oceli, technologií a postupů, které se mimochodem od poloviny 19. století nijak zásadně neliší od dnešní výroby,  ale že její více než stodvacetiletá historie koreluje s historickým vývojem národa českého, který v druhé polovině 19. století byl na špici rakousko-uherského mocnářství, co se týče průmyslové výroby, rozvoje železnice a s tím spojené průmyslové revoluce, která přinesla zásadní změny pro každodenní život. První republika byla stále ve znamení průmyslové výroby, čehož si byl vědom i Hitler, který se Československa velice obával. Na nedaleké Poldině huti byly ve 30. letech například vyráběny pancíře pro československé tančíky, které později Hitler pochopitelně zkonfiskoval. Ve dvacátých a třicátých letech místní mostárna dodala konstrukci na známý Harbour Bridge v australském Sydney.

Pokud jde o poválečný vývoj, tak huť se, jak jsem již zmínil, přejmenovala na Koněv, ale většinu výroby postupně přebírala "Poldovka", která se modernizovala a rozšiřovala až na Dříň. Poldovka, jak známo, byla na Kladně největším zaměstnavatelem a její spojené závody, kam patřily i strojírny, zaměstnávaly na dvacet tisíc lidí. Strojírny, ve kterých se vyrábí především různé klikové hřídele fungují dodnes, samozřejmě pod nějakým zahraničním vlastníkem. Do Koněvu se naopak příliš neinvestovalo, což všechno vedlo postupně k tomu, že se zde provoz v roce 1976 nadobro zastavil. Nová doba po roce 1989 pro areál přinesla doslova zkázu, což je možné vidět z obrázků z minulého dílu. Huť Koněv leží v podstatě v centru města a jedná se tak o velice lukrativní pozemky. Mluvilo se dlouhá léta o nějaké revitalizaci, o využití tohoto místa pro nový autobusový terminál, které by si město zasloužilo. Mluvilo se a mluvilo, ale skutky nebyly žádné, areál chátral a stal se vděčným cílem pro sběrače kovů. Areál však byl průchozí ze všech stran, protože pozemky patřily městu.

A město místo toho, aby se pustilo do nějakého developerského projektu, který by měl hlavu a patu a obyvatelům Kladna by přinesl nějaký nový komfort, přistoupilo k tomu, že postupně jednotlivé pozemky začalo odprodávat různým firmám...takže v centru města vyrostlo podivné skladiště či překladiště a to přesto, že průmyslová zóna za Kladnem už dávno stála a tak nebylo nutné stavět další průmyslovou zónu uprostřed města. Na nový autobusový terminál, park či odpočinkovou zónu, tak mohou kladeňáci zcela zapomenout, protože město by muselo pozemky nejprve znovu odkoupit a to samozřejmě za cenu daleko vyšší než při prodeji. Do areálu tak míří řada velkých nákladních aut, která musí jezdit přes centrum města, kde působí hluk a znečištění ovzduší...

Snažil jsem se zde ve třech dílech přiblížit historii jedné huti taky proto, abych poukázal na historii jedné společnosti, která patřila ve své době k nejpokročilejším a dokázala realizovat rozsáhlé projekty. Dnešní situace je neuvěřitelná. Například zde se nachází kanál, který je odkrytý a jako bezpečnostní prvek je v něm zapíchnutá toliko jakási větev. A to vše je jenom asi 300 metrů od Magistrátu města, které se ve svém názvu chlubí přívlastkem "statutární". Tento odkrytý kanál, který je v tomto stavu minimálně pár let, budiž symbolem marasmu a diletantsví současného a bývalých vedení města, která se na Magistrátu v průběhu minulých dvou dekád vystřídala. Areál je volně přístupný a bez jediného upozornění, v okolí Vápenek a Rudiště jsou hluboké propady, do kterých je možné spadnout, při tom by stačilo jednoduché oplocení, či alespoň nějaká základní sanace těchto budov. Vápenky byly už před lety prohlášeny za kulturní památku, ale že by se to nějak projevilo na jejich zabezpečení či ochraně se říct rozhodně nedá, vše nadále chátrá.

Možná, že se to někomu zdá až neuvěřitelné, ale ten stav je skutečně takový, jaký jsem popsal, nic na tom nemění ani to, že v areálu občas můžete vidět muže v oranžové vestě, kteří zde pracují jako hlídači, aby zde někdo něco náhodou neukradl. Huť, která byla kdysi chloubou, první huť s vysokou pecí na koks, která dodala konstrukci na dodnes zcela funkční střechu Národního divadla, je dneska ve stavu, který představuje nemalé bezpečnostní riziko pro obyvatele města a zejména pro děti a mládež, protože se zde mohou volně pohybovat. Taková vizitka je vskutku ostudná a svědčí o tom, že to nikoho nezajímá a nikdo s tím nechce nic dělat...