Alrawi: "Je třeba se bát některých muslimů"

Včerejší seminář na půdě Poslanecké sněmovny pod názvem "Máme se bát islámu?" přinesl plodnou diskusi a to nejen díky Kláře Samkové, ale i díky výrokům předsedy Hassana Alrawiho, který uvedl, že je třeba se některých muslimů bát.

Již dříve mě znepokojil jeden výrok ředitele Muslimské unie v ČR Muhameda Abbase, který v pořadu Hydepark České televize v loňském roce dne 8. ledna 2015 mimo jiné prohlásil, že existuje dobrý muslim, a že taky existuje špatný muslim. Tato jeho slova mě už tenkrát pobouřila, protože z toho neplyne nic víc a nic míň než to, že islám zastřešuje jak dobré tak i ty špatné a v podstatě je to pořád muslim. Otázkou tedy je jaký smysl islám má, když nikoho nenutí k tomu, aby se stal lepším člověkem a bojoval proti špatným sklonům svojí osobnosti...

Nyní jeho slova potvrdil i předseda Ústředí muslimských obcí v ČR Muneeb Hassan Alrawi, když včera na semináři na téma "Máme se bát isámu?" v Poslanecké sněmovně vystoupil a řekl: „Není třeba se bát islámu, ale je třeba se bát některých muslimů, to musí přiznat každý normální muslim či nemuslim.“ Opět je tu jakési doznání, že jsou dobří a špatní muslimové, a co mě nejvíce zaráží je to, že tento nejvyšší představitel muslimů v ČR říká, že ty, kterých se máme bát, tedy teroristé stále uznává jako muslimy, že je stále za muslimy považuje.

Dále trochu všeobecně a vágně dodal, že „byl-li by islám ryze špatný, nebylo by možné říci, že existuje dobrý muslim.“ Tento výrok je celkem špatně uchopitelný a pokud měl někoho uklidnit, tak se obávám, že se stal pravý opak, a že v mnohých naopak vzbudil značné rozpaky a další pochybnosti. První věta: "Byl-li by islám ryze špatný," totiž leccos naznačuje, leccos v sobě skrývá, je to jakási skrytá hrozba, že islám špatný tak trochu je, že v něm jsou jistá tmavá zákoutí a potemnělé skuliny, které reálné nebezpečí skutečně představují.

Muneeb Hassan Alrawi tak skutečně udělal medvědí službu pro islám v ČR, když doznal, že jsou špatní muslimové, kterých se máme bát, a když ve své úvaze naznačil, že islám není tak ryze dobrý, jak by asi měl být a za jaký se vydává...Každopádně jak ze slov Muhameda Abbase, ředitele Muslimské unie v ČR, tak ze slov Muneeba Hassana Alrawiho, předsedy Ústředí muslimských obcí v ČR plyne, že jsou i špatní muslimové, kterých se bát máme a to není nic, co by našince nějak uklidňovalo.

Pořád nerozumím tomu, co řekl první z nich Muhamed Abbas, že existují dobří muslimové a špatní muslimové. Nechápu, jaký to dává vlastně smysl, protože v křesťanských církvích to takto nechodí. Už raná křesťanská církev totiž znala pojem jako exkomunikace či vyloučení ze společenství. Křesťanem nemohl být kdokoliv, musel splňovat určité morální předpoklady, vlastnosti a porozumění a teprve potom se mohl dát pokřtít. Pokud se však vůči tomu později provinil a nejevil známky pokání, tak nemohl ve sboru zůstat. Tyto případy jsou zaznamenány a týkalo se to jednotlivců, kteří nemohli ve sboru zůstat, aby nenarušovali jeho vnitřní integritu.

Takový jednotlivec se už dále nenazýval křesťanem, ani špatným křesťanem, byla to zkrátka jakási zbloudilá ovce, ztracená duše, která neměla se sborem neboli ranou církví nic společného. Zde právě dochází na ten rozdíl, že islám církev nemá. Jinými slovy nedělí se na pastýře a na ovce jako je to v křesťanské církvi. Každý je sám sobě muslimem a každý se jakoby zodpovídá sám sobě a Alláhovi. Z toho potom plyne i to, že není nikoho, kdo by nějakého muslima usměrnil, dal mu nějakou tu radu nebo ho dokonce pokáral. Islám nemá církev a tak jeho struktura je velice plochá a beztvará a to může vyhovovat hlavně těm, kteří si přejí dělat to, co se jim líbí.

Plochá a beztvará struktura potom působí, že jsou, jak oba představitelé islámu v Česku připouští, špatní muslimové. Otázkou je, jaký smysl to má, že předseda Alrawi odsoudil teroristické útoky v Paříži, když stále připouští, že to byli muslimové? Sice špatní, ale stále muslimové? Jenom připomínám, že v muslimské hierarchii existují jakési tři stupně, jak pohlížet na okolní lidi a jak s nimi nakládat. V prvním stupni jsou muslimové, tedy bratři a to jsou ti nejbližší, souvěrci. V druhé skupině jsou křesťané a židé, mají také nějakou víru, i když ne tu "opravdickou", ale je třeba je brát trochu v úvahu, ve třetí skupině jsou bezvěrci, ti jsou samozřejmě nejhorší.

,Otázkou tedy je, kam patří ti špatní muslimové, do jaké kategorie. "Je třeba se bát některých muslimů," říká Alrawi, ale jelikož se podle jeho slov jedná stále o muslimy, podle výše zmíněné hierarchie, to jsou stále souvěrci. A to mě velice znepokojuje. Jako příklad mě napadl jeden biblický verš, který uvádím jako ukázku, 1. Timoteovi 5/8 říká: "Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící." Napsal to apoštol Pavel svému mladšímu spolupracovníkovi Timoteovi, který se namáhal ve sboru jako starší. To, co mu napsal, je velmi jednoduché a jasné, kdyby se někdo přestal starat o svou vlastní rodinu, neměl by být křesťanem a muselo by se na něj pohlížet jako na člověka bez víry. Timoteův úkol byl v tom, aby tyto věci jako jmenovaný starší muž dohlížel.

Je tedy patrné, že pro ranou církev bylo důležité zachovat vnitřní integritu a byli zde i jmenovaní, kteří na to měli dohlížet, starší muži neboli dozorci. To je církevní hierarchie, která se dochovala dodnes, takže sbory se dělí na ovce a na pastýře, islám nicméně jak jsem již zmínil takovouto hierarchií nedisponuje. Raná církev se tak nedělila na dobré a špatné křesťany, ale na křesťany a na nekřesťany, neboli na "světské" lidi, kteří byli součástí světa, jenž byl myšlenkově a svým chováním Bohu odcizený. V tomto smyslu se velice liší od islámu, který ústy svých ředitelů a předsedů uznává, že existují dobří a špatní muslimové.

Ještě jednou se vrátím k výroku Muneeba Hassana Alrawiho: "Je třeba se bát některých muslimů, to musí přiznat každý normální muslim či nemuslim." Zejména se teď pozastavím nad výrokem "nemuslim". Tento pojem ve mě opět vzbuzuje zvláštní pocity, nicméně když jsem se dozvěděl, že v arabštině existuje pro nemuslimy speciální termín, tak tyto zvláštní pocity přerostly v přímé obavy. Ten termín se nazývá "káfir" nebo "kafír" a označuje v podstatě kohokoliv, kdo není muslim, jedná se v podstatě o hanlivé označení a zároveň o vyjádření určité podřazenosti. Což se se například projevuje tím, že podle zákona šária může u soudu svědčit muslim proti kafírovi, ale kafír nemůže svědčit proti muslimovi, atd.

Snaha o praktikování šárii je cílem každého muslima a tak je zřejmé, že k těmto snahám dochází a bude docházet. Například v Německu to zašlo už tak daleko, že se hovoří o dvojakém soudním systému, kdy muslimové se ve svých sporech neobrací na německé úřady, ale využívají svých vlastních "soudců", kteří spory mezi muslimy urovnávají. A naopak německá policie řadu věci v minulosti ani neřešila a dala přednost tomu, aby si to muslimové urovnali mezi sebou a to přesto, že se jednalo o porušení zákona, divokou jízdu v ulicích údajně i se střelbou, atd., atd. V Anglii údajně existují místa, kde se šária praktikuje a vznikají tak jakési státy ve státě...

Velice jsem včerejší diskusi v Poslanecké sněmovně uvítal, protože je to způsob, jak se dozvědět něco nového a zjistit další informace. Doufám, že se v těchto setkáních bude pokračovat i nadále. Musím však s politováním konstatovat, že po včerejším semináři na téma "Máme se bát islámu?", se necítím nijak klidnější, naopak ve mě vzbudil další otázky a pochybnosti.