Jsou obce, ve kterých musí její zástupci napnout všechny síly, aby obsadili alespoň minimální počet členů volební komise. A pak jsou obce, jako ta naše, ve kterých by se mohly posty ve volební komisi dědit, jako šlechtické tituly.
Být členem volební komise na malé vesnici je prestiž, na kterou se čeká i několik let. V podstatě musí někdo onemocnět, odstěhovat se nebo umřít, aby se místo uvolnilo. Zájem o sezení u voleb je hlavně proto, že volby jsou studnicí informací. Každý z voličů se totiž zastaví, poklábosí a aby se komisi zalíbil (což mu je stejně k ničemu), řekne:
„A slyšeli jste, že…“
No buď jsme to slyšeli, a to se pak volič tváří zklamaně a hledá nějakou další perličku, anebo svou myšlenku začne rozvíjet a my se pak dovídáme, kdo, kde, s kým ,co dělal. Kdo se rozvádí, která je těhotná, kdo má novou střechu, nové auto, novou ženskou/chlapa. Pokud se jedná o drb opravdu žhavý, posílá ho pak volební komise dál mezi lid, aby se i ostatní dozvěděli o dění ve své obci.
Když se pak náhodou někdo zeptá, odkud tu informaci komise má, všichni zarytě mlčí a pak jeden z členů tajuplně zašeptá:
Tady jsme to slyšeli, u voleb.“
Tím je řečeno vše a nikdo se na podrobnější autorství drbu neptá.
Dost často přijdou na přetřes nejrůznější onemocnění. Kterak támhle Máňa měla zánět a do týdne bylo po ní a to stejné měla Faňula. Ta se z toho naštěstí dostala, ale jenom díky Dáše, která vaří v důchoďáku, a tak musí vědět, co se na co předepisuje.
Tím, že v komisi zasedají v podstatě pořád stejné osoby, je tu i možnost porovnávání. A tak se stává, že po odchodu voliče v místnosti zazní:
„No tak ten teda od posledka sešel.“
„Teda ta přibrala. No jo, to je tím, jak začala dělat v tý masně.“
„Tomu ten rozvod jenom prospěl, podívej se, jak prokouknul.“
„Ta zestárla, no už jí taky není šedesát.“
Zajímavou kategorií voličů jsou také osoby, které se nezapojují do společenského života v obci, to znamená, že nechodí do hospody, ani okolo ní. Když někdo takový přijde, komise nahlas pozdraví a mlčky čeká, až dotyčný najde mezi množstvím věrnostních karet, kapesníkem a hromadou drobných mincí svůj občanský průkaz. Nad něj se pak všichni nakloní, aby si přečetli, s kým mají tu čest. Většinou se pak ještě, pro upřesnění, doptávají:
„A vy jste koupili ten barák po Novákových? Jak se tam oběsil Novák.“
„Nejste vy od Nováka? Jo, to je váš děda o to já mohla být vaše babička. Než si vzal Božku, tak jsme se spolu trochu kamarádili.“ Následuje významné mrknutí.
„Vy jste si postavili dům proti Novákovi? Tam je v zimě hrozná zima. To jste si měli postavit na druhé straně.“
„A kde tu chatu máte? Jo vedle Nováka, tak to jste to koupili od toho…no… jak se ve čtyřiasedmdesátým málem utopil na jezu…toho vy neznáte… on sedával ve vlaku takhle tam v rohu…“
Potom tyto nové občany pozveme na místní hasičský ples, hasičský karneval v maskách, hasičský den dětí nebo zakončení léta s hasiči a vesele se rozloučíme. Aby taky věděli, jaká jsme slušná obec, kde se nepomlouvá a všichni jsme zajedno.
Být členem volební komise na malé vesnici je prestiž, na kterou se čeká i několik let. V podstatě musí někdo onemocnět, odstěhovat nebo umřít, aby se místo uvolnilo. Zájem o sezení u voleb je hlavně proto, že volby jsou studnicí informací. Každý z voličů se totiž zastaví, poklábosí a aby se komisi zalíbil (což mu je stejně k ničemu), řekne:
„A slyšeli jste, že…“
No buď jsme to slyšeli, a to se pak volič tváří zklamaně a hledá nějakou další perličku, anebo svou myšlenku začne rozvíjet a my se pak dovídáme, kdo kde s kým co dělal, kdo se rozvádí, která je těhotná, kdo má novou střechu, nové auto, novou ženskou/chlapa. Pokud se jedná o drb opravdu žhavý, posílá ho pak volební komise dál mezi lid, aby se i ostatní dozvěděli o dění ve své obci.
Když se pak náhodou někdo zeptá, odkud tu informaci komise má, všichni zarytě mlčí a pak jeden z členů tajuplně zašeptá:
Tady jsme to slyšeli, u voleb.“
Tím je řečeno vše a nikdo se na podrobnější autorství drbu neptá.
Dost často přijdou na přetřes nejrůznější onemocnění. Kterak támhle Máňa měla zánět a do týdne bylo po ní, a to stejné měla Faňula. Ta se z toho naštěstí dostala, ale jenom díky Dáše, která vaří v důchoďáku, a tak musí vědět, co se na co předepisuje.
Tím, že v komisi zasedají v podstatě pořád stejné osoby, je tu i možnost porovnávání. A tak se stává, že po odchodu voliče v místnosti zazní:
„No tak ten teda od posledka sešel.“
„Teda ta přibrala. No jo, to je tím, jak začala dělat v tý masně.“
„Tomu ten rozvod jenom prospěl, podívej se jak prokouknul.“
„Ta zestárla, no už jí taky není šedesát.“
Zajímavou kategorií voličů jsou také osoby, které se nezapojují do společenského života v obci, to znamená, že nechodí do hospody, ani okolo ní. Když někdo takový přijde, komise nahlas pozdraví a mlčky čeká, až dotyčný najde mezi různými věrnostními kartami, kapesníkem a hromadou drobných mincí svůj občanský průkaz. Nad něj se pak všichni nakloní, aby si přečetli, s kým mají tu čest. Většinou se pak ještě doptávají.
„A vy jste koupili ten barák po Novákových? Jak se tam oběsil Novák.“
„Nejste vy od Nováka? Jo to je váš děda o to já mohla být vaše babička. Než si vzal Božku, tak jsme se spolu trochu kamarádili.“ Následuje významné mrknutí.
„Vy jste si postavili dům proti Novákovi? Tam je v zimě hrozná zima. To jste si měli postavit na druhé straně.“
„A kde tu chatu máte? Jo vedle Nováka, tak to jste to koupili od toho…no… jak se ve čtyřiasedmdesátým málem utopil na jezu…toho vy neznáte… on sedával ve vlaku takhle tam v rohu…“
Potom tyto nové občany pozveme na místní hasičský ples, hasičský karneval v maskách, hasičský den dětí nebo zakončení léta s hasiči a vesele se rozloučíme. Aby taky věděli, jaká jsme slušná obec, kde se nepomlouvá a všichni jsme zajedno.
